VĚROHODNOST NOVÉHO ZÁKONA
Ing.Vladislav Běhal, DrSc
Stále se setkáváme s názorem, že Nový zákon popisuje věci, které se buď vůbec neudály, anebo jsou podávány zkresleně. Dokonce existence historické osobnosti Ježíše Krista je zpochybňována. V podstatě jsou námitky proti věrohodnosti Nového zákon dvojího druhu:
Mytická hypotéza – postupně zlidštěný bůh. Zpochybňovány jsou historické důkazy o tom, že Kristus žil. Mýtus o něm vznikl až někdy v následujících. stoletích, na základě starých předkřesťanských mýtech o bohu, který se vtělil, trpěl, umřel a vstal z mrtvých. Nový zákon nemá historický základ, jej to jen mýtus.
Kritická hypotéza – postupně zbožštěný člověk. Existence historického Ježíše Krista není zpochybňována, ale jeho učedníci příhody popisované v evangeliích buď vědomě, nebo nevědomky zkreslili a zfalšovali. Ježíš Kristus byl jen potulný kazatel, s mimořádnými schopnostmi, kterého jeho učedníci a následovníci zbožštili. Všechno nadpřirozené je třeba z Evangelií vyloučit.
Mytická hypotéza je neudržitelná. Žádná antická kniha se nám nezachovala s takovou podrobností a věrností jako rukopisy Nového zákona. V současnosti známe asi 4 700 řeckých rukopisů Nového zákona, z nichž asi sedmdesát jsou papyry. Janovo evangelium, mělo ustálenou podobu již v prvním století., což dokazuje mimo jiné i papyrus Rylands, nalezený v Egyptě (v pouštních píscích se papyry uchovají neporušené). Ve svitcích nalezených v jeskyních Qumránu bylo nalezeno několik veršů z Markova evangelia a z Petrových listů, což dokazuje, že toto evangelium bylo známo před r. 66 a nikoliv jak tvrdí zastánci mytologické školy, až po r. 70, kdy došlo ke zboření Jeruzaléma. Taktéž Lukášovo evangelium muselo být napsáno před první Pavlovou vazbou což je kolem roku 63. Lukáš ve Skutcích apoštolů píše Theofilovi, že ve své první knize psal o tom, co konal Ježíš, čili evangelium, teď pokračuje v líčení života prvotní církve po odchodu Pána na nebesa. Podstatné části evangelií a další písemnosti o Ježíši Kristu byla napsána v prvním desetiletí po Ježíšově nanebevstoupení. Konečné úpravy evangelií byly udělány ještě za života evangelistů a dalších apoštolů. Evangelia, nebo jejich části jsou k disposici ve velikém počtu, na rozdíl od jiných antických autorů. Cézarova Galská válka je k dispozici asi v 10 kopiích, nejstarší dochovaný rukopis je napsán 950 let pod Césarově smrti. Ze 142 knih Římských dějin od Livia se jich zachovalo 20, nejstarší opis je 400 let od Livia. Ze 14 Tacitových Dějin se zachovaly opisy čtyř a půl, od originálu vzdálené 800 – 1000 let. Aischylos žil v létech 525-456 př. Kr., rukopis jeho tragédie je od originálu vzdálen 1500 let. Přesto o existenci těchto antických autorů a o obsahu jejich děl nikdo nepochybuje.
Pro spolehlivost Nového zákona mluví další silný argument. Dochované spisy církevních otců prvních tří století po Kristu obsahují 36 000 citací či narážek na novozákonní spisy. Podle nich by se dal rekonstruovat raný novozákonní text, i kdyby se nedochovaly žádné novozákonní rukopisy.
Při opisování Nového zákona nedocházelo ke zkreslování textu, což se často při opisování stává. Pro srovnání s jinými starověkými spisy bylo v Novém zákoně pokaženo 40 z 20 000 veršů, tedy 0,2 %, v nepodstatných místech. U Iliady bylo porušeno 4,9 % textu. U Mahabháraty-náboženského spisu hinduistů 10,3 %.
Kromě evangelií se zmiňuje o Ježíši Kristu řada autorů. Z nejznámějších jsou Starožitnosti od Josepha Flavia, kde potvrzuje nejdůležitější události z Kristova života jako že činil zázraky, byl odsouzen, ukřižován a třetího dne se zjevil živý svým blízkým. Nekřesťan, Syřan Mara Bar-Srapion, v dopise synovi, psaném po r. 73 zmiňuje Ježíše Krista. V dopise místodržitel v Bithýnii a Pontu Plinius Mladší v letech 110-112 císaři Trajánovi píše, že se v jeho provincii rozmáhají křesťané. Ty, kdo se ke křesťanství přiznají nechává mučit a popravit. Jak píše: celá jejich vina nebo pomýlení byla pouze v tom, že se scházeli v určitý den (v neděli) před úsvitem zpívali střídavě písně k poctě Krista jako Boha. Sv. Ignác, antiochejský biskup, zatčený kolem r. 107 píše v 7 listě Efezanům před svou smrtí: Jeden je lékař těla i duše, zrozený i nezrozený, vtělený Bůh, ve smrti pravý život, narozený z Marie i z Boha, trpící a nyní již netrpící Ježíš Kristus, náš Pán.
Úžasným dokladem znalosti poměrů v desetiletích po Kristově nanebevstoupení jsou Skutky apoštolů, napsané pravděpodobně sv. Lukášem, průvodcem sv. Pavla. Jména římských úředníků, jejich tituly, někdy neběžné a dávno zapomenuté, jsou uváděny s naprostou přesností. Tato fakta byla potvrzena až archeologickým výzkumem prováděným v posledním století. Stejně tak jsou přesně popsány zvyklosti oné doby nebo popis antického mořeplavectví.
Je až úsměvné, jak evangelisté svoje vypravování zasazují do historicky známých událostí (sčítání lidí za vlády císaře Augusta, umučení za Pontia Piláta a panování Heroda, za Anáše a Kaifáše, kříž pomáhal nést Šimon, známý majitel pozemků a otec Alexandra a Rufa, Kristus byl pohřben do hrobu Josefa z Arimatie. Autoři evangelií dobře znali Jeruzalém v Ježišově době, ačkoliv by v r.70 zničen a o existenci některých míst, popisovaných v evangeliích, se pochybovalo. Jejich existenci (rybník Bethesda) potvrdily až vykopávky.
Když uvažujeme o původu evangelií musíme mít na zřeteli kdo je psal a pro koho je autoři psali. Informace o Ježíši Nazaretském rozšiřovali jeho učedníci. Aby mohli jeho učení, už za života Ježíšova, hlásat, museli se to, co říkal naučit zpaměti, nebo si zapsat, jak bylo obvyklé u jiných učitelů. Musíme předpokládat, že Ježíšem vyslaní učedníci už během jeho života uměli Otčenáš a minimálně znali Horské kázání, které činí základ jeho učení. Židé čtením a učením se nazpaměť částí Starého zákona cvičili paměť. Fenomenální paměť musel mít sv. Jan, když interpretoval dlouhé promluvy Ježíšovy, přesně cituje diskuse mezi učedníky, nebo mezi Veleradou a uzdraveným slepcem. Pravděpodobně pro jeho paměť byl Jan Ježíšovým milovaným učedníkem, na kterého spoléhal, že bude předáno všechno, co učil. Jan také uvádí některé podrobnosti jejichž byl svědkem jako, že Petr usekl pravé ucho Maluchovi (musel být tedy Petr levák), nebo že Kristus byl na kříži proboden a z rány vytekla krev a voda. Petr, Jan a další apoštolové, včetně Marka, setrvali prvních 10 let po nanebevzetí Ježíšovu v Jeruzalémě kde sjednocovali svoje vzpomínky na Ježíše a na to, co učil. To vše hlásali nejen Židům z Judei, ale i poutníkům přicházejícím do Jeruzaléma. Pro ty bylo nezbytné mít, alespoň základy tohoto učení, v písemné formě. Apoštolové nemohli riskovat, že jejich učení bude zkomoleno. Mnoho Židů uvěřilo v Ježíše Nazaretského jako očekávaného Mesiáše. Když přišel r. 42 Petr do Říma, kde v té době žilo víc Židů než v Jeruzalémě, nebyl tam už Ježíš neznámou osobou.
Dále je nutné si uvědomit pro koho byla evangelia psána. Matoušovo evangelium bylo psáno především pro obyčejné Židy, proto se často odvolává na Starý zákon, zejména na předpovědi o slíbeném mesiáši a často cituje Proroky. Matoušovo evangelium se stalo základem Radostné zvěsti hlásané Ježíšovými učedníky v celém současném světě.. V Zákoně vzdělaní Židé a filosofové, jako byli Novoplatonici, však kladli další otázky (o původu Ježíše). Na ty odpovídá Janovo evangelium. O Markově evangeliu se můžeme domnívat, že bylo stručnou zprávou zejména pro křesťany v Římě. Tam za vlády Tiberia a Claudia (41-54) nebylo křesťanství přijímáno nepřátelsky a vzbuzovalo zájem i vzdělaných lidí. Pro ty psal svoje evangelium Lukáš. U Lukáše i Jana je zřejmé, že zdrojem informací byla i Panna Maria, která žila v Jeruzalémě v kontaktu s apoštoly a mohla podat informace o kterých nemohli apoštolové jinak vědět (zvěstování, návštěva Alžběty). (Z evangelií také vyplývá, že Panna Maria, po Ježíšově pohřbu nebyla s apoštoly. Pravděpodobně ji vzali k sobě buď Nikodém nebo Josef z Arimatie. Také nešla s ostatními ženami v neděli ke hrobu, protože se už se vzkříšeným synem setkala.)
Zastánci mytologické školy zcela ignorují historické důkazy o existenci Ježíše Krista a o tom, co učil a vycházejí jen ze svých představ a výmyslů, které vydávají za fakta. Pro ně a jejich stoupence jsou důležité jejich teorie a ideje, nikoliv fakta.
Ing.Vladislav Běhal, DrSc
Stále se setkáváme s názorem, že Nový zákon popisuje věci, které se buď vůbec neudály, anebo jsou podávány zkresleně. Dokonce existence historické osobnosti Ježíše Krista je zpochybňována. V podstatě jsou námitky proti věrohodnosti Nového zákon dvojího druhu:
Mytická hypotéza – postupně zlidštěný bůh. Zpochybňovány jsou historické důkazy o tom, že Kristus žil. Mýtus o něm vznikl až někdy v následujících. stoletích, na základě starých předkřesťanských mýtech o bohu, který se vtělil, trpěl, umřel a vstal z mrtvých. Nový zákon nemá historický základ, jej to jen mýtus.
Kritická hypotéza – postupně zbožštěný člověk. Existence historického Ježíše Krista není zpochybňována, ale jeho učedníci příhody popisované v evangeliích buď vědomě, nebo nevědomky zkreslili a zfalšovali. Ježíš Kristus byl jen potulný kazatel, s mimořádnými schopnostmi, kterého jeho učedníci a následovníci zbožštili. Všechno nadpřirozené je třeba z Evangelií vyloučit.
Mytická hypotéza je neudržitelná. Žádná antická kniha se nám nezachovala s takovou podrobností a věrností jako rukopisy Nového zákona. V současnosti známe asi 4 700 řeckých rukopisů Nového zákona, z nichž asi sedmdesát jsou papyry. Janovo evangelium, mělo ustálenou podobu již v prvním století., což dokazuje mimo jiné i papyrus Rylands, nalezený v Egyptě (v pouštních píscích se papyry uchovají neporušené). Ve svitcích nalezených v jeskyních Qumránu bylo nalezeno několik veršů z Markova evangelia a z Petrových listů, což dokazuje, že toto evangelium bylo známo před r. 66 a nikoliv jak tvrdí zastánci mytologické školy, až po r. 70, kdy došlo ke zboření Jeruzaléma. Taktéž Lukášovo evangelium muselo být napsáno před první Pavlovou vazbou což je kolem roku 63. Lukáš ve Skutcích apoštolů píše Theofilovi, že ve své první knize psal o tom, co konal Ježíš, čili evangelium, teď pokračuje v líčení života prvotní církve po odchodu Pána na nebesa. Podstatné části evangelií a další písemnosti o Ježíši Kristu byla napsána v prvním desetiletí po Ježíšově nanebevstoupení. Konečné úpravy evangelií byly udělány ještě za života evangelistů a dalších apoštolů. Evangelia, nebo jejich části jsou k disposici ve velikém počtu, na rozdíl od jiných antických autorů. Cézarova Galská válka je k dispozici asi v 10 kopiích, nejstarší dochovaný rukopis je napsán 950 let pod Césarově smrti. Ze 142 knih Římských dějin od Livia se jich zachovalo 20, nejstarší opis je 400 let od Livia. Ze 14 Tacitových Dějin se zachovaly opisy čtyř a půl, od originálu vzdálené 800 – 1000 let. Aischylos žil v létech 525-456 př. Kr., rukopis jeho tragédie je od originálu vzdálen 1500 let. Přesto o existenci těchto antických autorů a o obsahu jejich děl nikdo nepochybuje.
Pro spolehlivost Nového zákona mluví další silný argument. Dochované spisy církevních otců prvních tří století po Kristu obsahují 36 000 citací či narážek na novozákonní spisy. Podle nich by se dal rekonstruovat raný novozákonní text, i kdyby se nedochovaly žádné novozákonní rukopisy.
Při opisování Nového zákona nedocházelo ke zkreslování textu, což se často při opisování stává. Pro srovnání s jinými starověkými spisy bylo v Novém zákoně pokaženo 40 z 20 000 veršů, tedy 0,2 %, v nepodstatných místech. U Iliady bylo porušeno 4,9 % textu. U Mahabháraty-náboženského spisu hinduistů 10,3 %.
Kromě evangelií se zmiňuje o Ježíši Kristu řada autorů. Z nejznámějších jsou Starožitnosti od Josepha Flavia, kde potvrzuje nejdůležitější události z Kristova života jako že činil zázraky, byl odsouzen, ukřižován a třetího dne se zjevil živý svým blízkým. Nekřesťan, Syřan Mara Bar-Srapion, v dopise synovi, psaném po r. 73 zmiňuje Ježíše Krista. V dopise místodržitel v Bithýnii a Pontu Plinius Mladší v letech 110-112 císaři Trajánovi píše, že se v jeho provincii rozmáhají křesťané. Ty, kdo se ke křesťanství přiznají nechává mučit a popravit. Jak píše: celá jejich vina nebo pomýlení byla pouze v tom, že se scházeli v určitý den (v neděli) před úsvitem zpívali střídavě písně k poctě Krista jako Boha. Sv. Ignác, antiochejský biskup, zatčený kolem r. 107 píše v 7 listě Efezanům před svou smrtí: Jeden je lékař těla i duše, zrozený i nezrozený, vtělený Bůh, ve smrti pravý život, narozený z Marie i z Boha, trpící a nyní již netrpící Ježíš Kristus, náš Pán.
Úžasným dokladem znalosti poměrů v desetiletích po Kristově nanebevstoupení jsou Skutky apoštolů, napsané pravděpodobně sv. Lukášem, průvodcem sv. Pavla. Jména římských úředníků, jejich tituly, někdy neběžné a dávno zapomenuté, jsou uváděny s naprostou přesností. Tato fakta byla potvrzena až archeologickým výzkumem prováděným v posledním století. Stejně tak jsou přesně popsány zvyklosti oné doby nebo popis antického mořeplavectví.
Je až úsměvné, jak evangelisté svoje vypravování zasazují do historicky známých událostí (sčítání lidí za vlády císaře Augusta, umučení za Pontia Piláta a panování Heroda, za Anáše a Kaifáše, kříž pomáhal nést Šimon, známý majitel pozemků a otec Alexandra a Rufa, Kristus byl pohřben do hrobu Josefa z Arimatie. Autoři evangelií dobře znali Jeruzalém v Ježišově době, ačkoliv by v r.70 zničen a o existenci některých míst, popisovaných v evangeliích, se pochybovalo. Jejich existenci (rybník Bethesda) potvrdily až vykopávky.
Když uvažujeme o původu evangelií musíme mít na zřeteli kdo je psal a pro koho je autoři psali. Informace o Ježíši Nazaretském rozšiřovali jeho učedníci. Aby mohli jeho učení, už za života Ježíšova, hlásat, museli se to, co říkal naučit zpaměti, nebo si zapsat, jak bylo obvyklé u jiných učitelů. Musíme předpokládat, že Ježíšem vyslaní učedníci už během jeho života uměli Otčenáš a minimálně znali Horské kázání, které činí základ jeho učení. Židé čtením a učením se nazpaměť částí Starého zákona cvičili paměť. Fenomenální paměť musel mít sv. Jan, když interpretoval dlouhé promluvy Ježíšovy, přesně cituje diskuse mezi učedníky, nebo mezi Veleradou a uzdraveným slepcem. Pravděpodobně pro jeho paměť byl Jan Ježíšovým milovaným učedníkem, na kterého spoléhal, že bude předáno všechno, co učil. Jan také uvádí některé podrobnosti jejichž byl svědkem jako, že Petr usekl pravé ucho Maluchovi (musel být tedy Petr levák), nebo že Kristus byl na kříži proboden a z rány vytekla krev a voda. Petr, Jan a další apoštolové, včetně Marka, setrvali prvních 10 let po nanebevzetí Ježíšovu v Jeruzalémě kde sjednocovali svoje vzpomínky na Ježíše a na to, co učil. To vše hlásali nejen Židům z Judei, ale i poutníkům přicházejícím do Jeruzaléma. Pro ty bylo nezbytné mít, alespoň základy tohoto učení, v písemné formě. Apoštolové nemohli riskovat, že jejich učení bude zkomoleno. Mnoho Židů uvěřilo v Ježíše Nazaretského jako očekávaného Mesiáše. Když přišel r. 42 Petr do Říma, kde v té době žilo víc Židů než v Jeruzalémě, nebyl tam už Ježíš neznámou osobou.
Dále je nutné si uvědomit pro koho byla evangelia psána. Matoušovo evangelium bylo psáno především pro obyčejné Židy, proto se často odvolává na Starý zákon, zejména na předpovědi o slíbeném mesiáši a často cituje Proroky. Matoušovo evangelium se stalo základem Radostné zvěsti hlásané Ježíšovými učedníky v celém současném světě.. V Zákoně vzdělaní Židé a filosofové, jako byli Novoplatonici, však kladli další otázky (o původu Ježíše). Na ty odpovídá Janovo evangelium. O Markově evangeliu se můžeme domnívat, že bylo stručnou zprávou zejména pro křesťany v Římě. Tam za vlády Tiberia a Claudia (41-54) nebylo křesťanství přijímáno nepřátelsky a vzbuzovalo zájem i vzdělaných lidí. Pro ty psal svoje evangelium Lukáš. U Lukáše i Jana je zřejmé, že zdrojem informací byla i Panna Maria, která žila v Jeruzalémě v kontaktu s apoštoly a mohla podat informace o kterých nemohli apoštolové jinak vědět (zvěstování, návštěva Alžběty). (Z evangelií také vyplývá, že Panna Maria, po Ježíšově pohřbu nebyla s apoštoly. Pravděpodobně ji vzali k sobě buď Nikodém nebo Josef z Arimatie. Také nešla s ostatními ženami v neděli ke hrobu, protože se už se vzkříšeným synem setkala.)
Zastánci mytologické školy zcela ignorují historické důkazy o existenci Ježíše Krista a o tom, co učil a vycházejí jen ze svých představ a výmyslů, které vydávají za fakta. Pro ně a jejich stoupence jsou důležité jejich teorie a ideje, nikoliv fakta.
Kritická hypotéza rovněž ignoruje fakta. Při zkoumání Nového zákona byla objevena kérygmata, což jsou krátké „formule“, které se jazykově poněkud liší od okolního textu. Kérygmata stručně ohlašují „život, smrt, vzkříšení, slavný návrat“ Ježíše Nazaretského. Příkladem kérygmat jsou věty uváděné v prvním Pavlově listu Tesalonickým napsaným nejpozději v r. 52, který vychází z učení apoštolů. V prvním listě Korintským Pavel píše: „Odevzdal jsem vám především, co jsem slyšel“. „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, a ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více jak pěti stům bratřím najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům...“ To znamená, že několik let po Ježíšově smrti a vzkříšení (před r. 57) už existoval celý základní obsah křesťanství jak jej známe nyní. Sv. Pavel, ač osobně neznal Ježíše, byl vyučen samými apoštoly a měl i informace z první ruky, protože jeho průvodcem byl sv. Barnabáš, který se sv. Matějem kandidoval na uvolněné místo apoštola po Jidášovi, kdy požadavek byl, aby to byl „jeden z mužů kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk. 1,21-22).
Základem křesťanství je víra, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Tuto víru hlásali apoštolové od samého počátku. Sv. Pavel v I. listě Korinťanům zdůrazňuje, že Kristus vstal z mrtvých a že na tom stojí křesťanská víra, tedy v samém počátku křesťanství. V stejném listě pak píše, že i lidé, kteří umřeli, vstanou k novému životu s novým, „zduchovnělým“, tělem (z jiné formy hmoty).
V evangeliích je Ježíš Kristus postaven už svými současníky na roveň Jahvemu. Představa, že by v židovském národě někoho zbožštili je nemyslitelná. Židé raději zemřeli než by uznali, že císař je bůh a nesnesli ani jeho obraz. Ježíš byl veleradou odsouzen, protože prohlásil o sobě, že je Mesiáš, syn Boží, sv. Štěpána ukamenovali, když řekl: „vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží“. Stát po pravici znamenalo, že Ježíš má soudní moc, bude lidi soudit, lidé podléhají zákonům, které stanovil. To však Velerada a židovští předáci nechtěli uznat. Apoštolové, po šoku způsobeném smrtí Ježíšovou, vyznali, po zmrtvýchvstání Ježíše, ústy Tomáše „ Pán můj a Bůh můj“. Toto hlásali apoštolové po celém tehdy známém světě a šli pro toto přesvědčení až na smrt, kromě Jana, na mučednickou. Udělat Boha z člověka, který zemřel nejpotupnější smrtí, jíž bylo ukřižování, je nesmyslné. Je nemožné vysvětlit, jak několik let po smrti jednoho Žida, mohl jiný pravověrný Žid Pavel hlásat jeho Božství a vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán (svrchovaná autorita již musíme poslouchat), pokud pro to neměl jasné důkazy.
Podle evangelií Ježíš umřel na kříži. Ukřižování byla nejpotupnější smrt určená pro největší zločince a otroky. V prvních čtyřech století křesťané Krista nezobrazovali na kříži a kříž nebyl symbolem křesťanství. Je zcela nelogické, aby si první křesťané pro svého zakladatele vymyslili tak potupnou smrt.
Autoři Nového zákona se dovolávají svědectví ještě žijících lidí. Petr a ostatní apoštolové začali hlásat víru v zmrtvýchvstání v Jeruzalémě několik desítek dní po jeho ukřižování, tedy v místech kde byla spousta svědků. Kdyby psali něco, co není pravda, lidé kteří byli svědky těchto událostí by na to poukazovali, zejména pak odpůrci křesťanů.
Kritikům Nového zákona vadí především zázraky, které dělal Ježíš a posléze apoštolové. Vycházejí z předpokladu, že zázraky nejsou možné, protože jsou porušením přírodních zákonů. Protože nevěří v Boha, stvořitele hmoty, tedy i zákonů jimiž se hmota řídí, vylučují a priori existenci zázraků. Tvrdit, že evangelia jsou nepravdivá, protože jsou v nich popisovány zázraky je nelogické a hloupé. Pokud byl Ježíš Bůh, který se stal člověkem, tak mohl činit zázraky a když se stal člověkem může se stát i chlebem. To je zásadní otázka a problém.
Většina lidí nebyla přítomna jevům, které byly označeny za zázrak, ale je tu nejméně jeden případ, který za zázrak uznat musíme. Je to úkaz, který se udál ve Fatimě 13. října 1917. Tam se slunce v poledne začalo točit kolem své osy, pak putovalo k obzoru a zpět, přitom neoslňovalo. Jev byl viditelný na vzdálenost 50 km a sledovalo ho 70 000 lidí. Jev byl z hlediska přírodovědného vykládán různě, jenže problém je, že byl předpověděn (proto se tam sešlo tolik lidí). Tři malé děti, měsíc předem, předpověděly, že se tak stane a že jim to sdělila žena, která o sobě prohlásila, že je Panna Maria. Máme dvě možnosti věřit, buď ty děti náhodou uhodly, že se jev stane v určitý den na určitém místě, anebo jim to sdělila Panna Maria, jako mluvčí Stvořitele hmoty, který má možnost měnit její zákony. Věřit v takovou náhodu může jen paranoik. Takových nezpochybnitelných zázraků je více, takže tvrdit, že neexistují zázraky je nepravdivé, nelogické a nevědecké.
Jsou lidé, kteří uznávají, že Ježíš Nazaretský žil, uznávají, že učil to, co je zapsáno v evangeliích, ale neuznávají, že byl Syn Boží. Berou Ho jenom jako potulného kazatele, jako morální autoritu, jehož učení přetrvalo do dnešních dnů. Tento názor je však nelogický. Ježíš o sobě tvrdil, že je Bůh, který se stal člověkem, aby tu splnil určitý úkol. Takže: buď byl tím, čím se prohlašoval, nebo byl lhář, anebo byl blázen. Kdyby byl podvodník, tak by ho jeho současníci a společníci prohlédli a nešli by pro víru, že je vtělený Bůh, na mučednickou smrt. Kdyby byl blázen, nebyl by schopen vytvořit takový úžasný myšlenkový a etický systém, který s nadšením přijaly miliardy lidí. Systém, který uspokojivě vypovídá o tom, co je člověk a jaký je jeho smysl a úkol na světě, ve kterém nic neodporuje logickému myšlení, což se nedá říci o učení heretiků, nebo jiných náboženství. Učení, které hlásal přineslo lidem naději ve smysluplnost jejich životů ve všech životních situacích.
Je tedy nutno se sv, Tomášem říci „Pán můj a Bůh můj“.
Základem křesťanství je víra, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Tuto víru hlásali apoštolové od samého počátku. Sv. Pavel v I. listě Korinťanům zdůrazňuje, že Kristus vstal z mrtvých a že na tom stojí křesťanská víra, tedy v samém počátku křesťanství. V stejném listě pak píše, že i lidé, kteří umřeli, vstanou k novému životu s novým, „zduchovnělým“, tělem (z jiné formy hmoty).
V evangeliích je Ježíš Kristus postaven už svými současníky na roveň Jahvemu. Představa, že by v židovském národě někoho zbožštili je nemyslitelná. Židé raději zemřeli než by uznali, že císař je bůh a nesnesli ani jeho obraz. Ježíš byl veleradou odsouzen, protože prohlásil o sobě, že je Mesiáš, syn Boží, sv. Štěpána ukamenovali, když řekl: „vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží“. Stát po pravici znamenalo, že Ježíš má soudní moc, bude lidi soudit, lidé podléhají zákonům, které stanovil. To však Velerada a židovští předáci nechtěli uznat. Apoštolové, po šoku způsobeném smrtí Ježíšovou, vyznali, po zmrtvýchvstání Ježíše, ústy Tomáše „ Pán můj a Bůh můj“. Toto hlásali apoštolové po celém tehdy známém světě a šli pro toto přesvědčení až na smrt, kromě Jana, na mučednickou. Udělat Boha z člověka, který zemřel nejpotupnější smrtí, jíž bylo ukřižování, je nesmyslné. Je nemožné vysvětlit, jak několik let po smrti jednoho Žida, mohl jiný pravověrný Žid Pavel hlásat jeho Božství a vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán (svrchovaná autorita již musíme poslouchat), pokud pro to neměl jasné důkazy.
Podle evangelií Ježíš umřel na kříži. Ukřižování byla nejpotupnější smrt určená pro největší zločince a otroky. V prvních čtyřech století křesťané Krista nezobrazovali na kříži a kříž nebyl symbolem křesťanství. Je zcela nelogické, aby si první křesťané pro svého zakladatele vymyslili tak potupnou smrt.
Autoři Nového zákona se dovolávají svědectví ještě žijících lidí. Petr a ostatní apoštolové začali hlásat víru v zmrtvýchvstání v Jeruzalémě několik desítek dní po jeho ukřižování, tedy v místech kde byla spousta svědků. Kdyby psali něco, co není pravda, lidé kteří byli svědky těchto událostí by na to poukazovali, zejména pak odpůrci křesťanů.
Kritikům Nového zákona vadí především zázraky, které dělal Ježíš a posléze apoštolové. Vycházejí z předpokladu, že zázraky nejsou možné, protože jsou porušením přírodních zákonů. Protože nevěří v Boha, stvořitele hmoty, tedy i zákonů jimiž se hmota řídí, vylučují a priori existenci zázraků. Tvrdit, že evangelia jsou nepravdivá, protože jsou v nich popisovány zázraky je nelogické a hloupé. Pokud byl Ježíš Bůh, který se stal člověkem, tak mohl činit zázraky a když se stal člověkem může se stát i chlebem. To je zásadní otázka a problém.
Většina lidí nebyla přítomna jevům, které byly označeny za zázrak, ale je tu nejméně jeden případ, který za zázrak uznat musíme. Je to úkaz, který se udál ve Fatimě 13. října 1917. Tam se slunce v poledne začalo točit kolem své osy, pak putovalo k obzoru a zpět, přitom neoslňovalo. Jev byl viditelný na vzdálenost 50 km a sledovalo ho 70 000 lidí. Jev byl z hlediska přírodovědného vykládán různě, jenže problém je, že byl předpověděn (proto se tam sešlo tolik lidí). Tři malé děti, měsíc předem, předpověděly, že se tak stane a že jim to sdělila žena, která o sobě prohlásila, že je Panna Maria. Máme dvě možnosti věřit, buď ty děti náhodou uhodly, že se jev stane v určitý den na určitém místě, anebo jim to sdělila Panna Maria, jako mluvčí Stvořitele hmoty, který má možnost měnit její zákony. Věřit v takovou náhodu může jen paranoik. Takových nezpochybnitelných zázraků je více, takže tvrdit, že neexistují zázraky je nepravdivé, nelogické a nevědecké.
Jsou lidé, kteří uznávají, že Ježíš Nazaretský žil, uznávají, že učil to, co je zapsáno v evangeliích, ale neuznávají, že byl Syn Boží. Berou Ho jenom jako potulného kazatele, jako morální autoritu, jehož učení přetrvalo do dnešních dnů. Tento názor je však nelogický. Ježíš o sobě tvrdil, že je Bůh, který se stal člověkem, aby tu splnil určitý úkol. Takže: buď byl tím, čím se prohlašoval, nebo byl lhář, anebo byl blázen. Kdyby byl podvodník, tak by ho jeho současníci a společníci prohlédli a nešli by pro víru, že je vtělený Bůh, na mučednickou smrt. Kdyby byl blázen, nebyl by schopen vytvořit takový úžasný myšlenkový a etický systém, který s nadšením přijaly miliardy lidí. Systém, který uspokojivě vypovídá o tom, co je člověk a jaký je jeho smysl a úkol na světě, ve kterém nic neodporuje logickému myšlení, což se nedá říci o učení heretiků, nebo jiných náboženství. Učení, které hlásal přineslo lidem naději ve smysluplnost jejich životů ve všech životních situacích.
Je tedy nutno se sv, Tomášem říci „Pán můj a Bůh můj“.
ZÁVĚR
Nový zákon je Slovo Boží. To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Proto je pro člověka závazným zákonem, Kristus je nejen Bůh, ale i Pán, suverenní král, který dává zákony.
Pokud se vyskytly nebo vyskytnou nejasnosti ve výkladu některé části z Nového zákona, svolá papež učené teology, historiky, lingvisty, filosofy, ti se modlí k Duchu svatému, pak problém prodiskutují a názor, ke kterému dospějí prohlásí papež za závazné učení církve, eventuelně za dogma. Jako laik mám jistotu, že daný problém chápu správně a nezastávám názor nějakého „blouznivce našich hor“. Nic z toho, co církev prohlásila za závazné učení církve, za 2 000 let, nemusela odvolávat. Není také možné vypouštět některé pasáže z Nového zákona, jak činí heretici.
Literatura:
Vittorio Messori: Hypotézy o Ježíšovi. Portál, Praha,1994
Don Bierle: Překvapen vírou. Harrel Lambert, Pardubice, 2009.
Alfons Sarrach: Skandál století. Matice cyrilometodějská, Olomouc. 2004.
Jeruzalémská Bible. Krystal, Praha a Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010.
Nový zákon je Slovo Boží. To Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi. Proto je pro člověka závazným zákonem, Kristus je nejen Bůh, ale i Pán, suverenní král, který dává zákony.
Pokud se vyskytly nebo vyskytnou nejasnosti ve výkladu některé části z Nového zákona, svolá papež učené teology, historiky, lingvisty, filosofy, ti se modlí k Duchu svatému, pak problém prodiskutují a názor, ke kterému dospějí prohlásí papež za závazné učení církve, eventuelně za dogma. Jako laik mám jistotu, že daný problém chápu správně a nezastávám názor nějakého „blouznivce našich hor“. Nic z toho, co církev prohlásila za závazné učení církve, za 2 000 let, nemusela odvolávat. Není také možné vypouštět některé pasáže z Nového zákona, jak činí heretici.
Literatura:
Vittorio Messori: Hypotézy o Ježíšovi. Portál, Praha,1994
Don Bierle: Překvapen vírou. Harrel Lambert, Pardubice, 2009.
Alfons Sarrach: Skandál století. Matice cyrilometodějská, Olomouc. 2004.
Jeruzalémská Bible. Krystal, Praha a Karmelitánské nakladatelství, Kostelní Vydří, 2010.
Text ke stažení:
Věrohodnost Nového zákona 2.doc
69.63kB
