Kritická hypotéza rovněž ignoruje fakta. Při zkoumání Nového zákona byla objevena kérygmata, což jsou krátké „formule“, které se jazykově poněkud liší od okolního textu. Kérygmata stručně ohlašují „život, smrt, vzkříšení, slavný návrat“ Ježíše Nazaretského. Příkladem kérygmat jsou věty uváděné v prvním Pavlově listu Tesalonickým napsaným nejpozději v r. 52, který vychází z učení apoštolů. V prvním listě Korintským Pavel píše: „Odevzdal jsem vám především, co jsem slyšel“. „Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, a ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Poté se ukázal více jak pěti stům bratřím najednou; většina z nich je posud na živu, někteří však již zesnuli. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům...“ To znamená, že několik let po Ježíšově smrti a vzkříšení (před r. 57) už existoval celý základní obsah křesťanství jak jej známe nyní. Sv. Pavel, ač osobně neznal Ježíše, byl vyučen samými apoštoly a měl i informace z první ruky, protože jeho průvodcem byl sv. Barnabáš, který se sv. Matějem kandidoval na uvolněné místo apoštola po Jidášovi, kdy požadavek byl, aby to byl „jeden z mužů kteří s námi chodili po celý čas, kdy Pán Ježíš byl mezi námi od křtu Janova až do dne, kdy byl od nás vzat, musí se spolu s námi stát svědkem jeho zmrtvýchvstání“ (Sk. 1,21-22).
Základem křesťanství je víra, že Ježíš Kristus vstal z mrtvých. Tuto víru hlásali apoštolové od samého počátku. Sv. Pavel v I. listě Korinťanům zdůrazňuje, že Kristus vstal z mrtvých a že na tom stojí křesťanská víra, tedy v samém počátku křesťanství. V stejném listě pak píše, že i lidé, kteří umřeli, vstanou k novému životu s novým, „zduchovnělým“, tělem (z jiné formy hmoty).
V evangeliích je Ježíš Kristus postaven už svými současníky na roveň Jahvemu. Představa, že by v židovském národě někoho zbožštili je nemyslitelná. Židé raději zemřeli než by uznali, že císař je bůh a nesnesli ani jeho obraz. Ježíš byl veleradou odsouzen, protože prohlásil o sobě, že je Mesiáš, syn Boží, sv. Štěpána ukamenovali, když řekl: „vidím nebesa otevřená a Syna člověka, stojícího po pravici Boží“. Stát po pravici znamenalo, že Ježíš má soudní moc, bude lidi soudit, lidé podléhají zákonům, které stanovil. To však Velerada a židovští předáci nechtěli uznat. Apoštolové, po šoku způsobeném smrtí Ježíšovou, vyznali, po zmrtvýchvstání Ježíše, ústy Tomáše „ Pán můj a Bůh můj“. Toto hlásali apoštolové po celém tehdy známém světě a šli pro toto přesvědčení až na smrt, kromě Jana, na mučednickou. Udělat Boha z člověka, který zemřel nejpotupnější smrtí, jíž bylo ukřižování, je nesmyslné. Je nemožné vysvětlit, jak několik let po smrti jednoho Žida, mohl jiný pravověrný Žid Pavel hlásat jeho Božství a vyznávat, že Ježíš Kristus je Pán (svrchovaná autorita již musíme poslouchat), pokud pro to neměl jasné důkazy.
Podle evangelií Ježíš umřel na kříži. Ukřižování byla nejpotupnější smrt určená pro největší zločince a otroky. V prvních čtyřech století křesťané Krista nezobrazovali na kříži a kříž nebyl symbolem křesťanství. Je zcela nelogické, aby si první křesťané pro svého zakladatele vymyslili tak potupnou smrt.
Autoři Nového zákona se dovolávají svědectví ještě žijících lidí. Petr a ostatní apoštolové začali hlásat víru v zmrtvýchvstání v Jeruzalémě několik desítek dní po jeho ukřižování, tedy v místech kde byla spousta svědků. Kdyby psali něco, co není pravda, lidé kteří byli svědky těchto událostí by na to poukazovali, zejména pak odpůrci křesťanů.
Kritikům Nového zákona vadí především zázraky, které dělal Ježíš a posléze apoštolové. Vycházejí z předpokladu, že zázraky nejsou možné, protože jsou porušením přírodních zákonů. Protože nevěří v Boha, stvořitele hmoty, tedy i zákonů jimiž se hmota řídí, vylučují a priori existenci zázraků. Tvrdit, že evangelia jsou nepravdivá, protože jsou v nich popisovány zázraky je nelogické a hloupé. Pokud byl Ježíš Bůh, který se stal člověkem, tak mohl činit zázraky a když se stal člověkem může se stát i chlebem. To je zásadní otázka a problém.
Většina lidí nebyla přítomna jevům, které byly označeny za zázrak, ale je tu nejméně jeden případ, který za zázrak uznat musíme. Je to úkaz, který se udál ve Fatimě 13. října 1917. Tam se slunce v poledne začalo točit kolem své osy, pak putovalo k obzoru a zpět, přitom neoslňovalo. Jev byl viditelný na vzdálenost 50 km a sledovalo ho 70 000 lidí. Jev byl z hlediska přírodovědného vykládán různě, jenže problém je, že byl předpověděn (proto se tam sešlo tolik lidí). Tři malé děti, měsíc předem, předpověděly, že se tak stane a že jim to sdělila žena, která o sobě prohlásila, že je Panna Maria. Máme dvě možnosti věřit, buď ty děti náhodou uhodly, že se jev stane v určitý den na určitém místě, anebo jim to sdělila Panna Maria, jako mluvčí Stvořitele hmoty, který má možnost měnit její zákony. Věřit v takovou náhodu může jen paranoik. Takových nezpochybnitelných zázraků je více, takže tvrdit, že neexistují zázraky je nepravdivé, nelogické a nevědecké.
Jsou lidé, kteří uznávají, že Ježíš Nazaretský žil, uznávají, že učil to, co je zapsáno v evangeliích, ale neuznávají, že byl Syn Boží. Berou Ho jenom jako potulného kazatele, jako morální autoritu, jehož učení přetrvalo do dnešních dnů. Tento názor je však nelogický. Ježíš o sobě tvrdil, že je Bůh, který se stal člověkem, aby tu splnil určitý úkol. Takže: buď byl tím, čím se prohlašoval, nebo byl lhář, anebo byl blázen. Kdyby byl podvodník, tak by ho jeho současníci a společníci prohlédli a nešli by pro víru, že je vtělený Bůh, na mučednickou smrt. Kdyby byl blázen, nebyl by schopen vytvořit takový úžasný myšlenkový a etický systém, který s nadšením přijaly miliardy lidí. Systém, který uspokojivě vypovídá o tom, co je člověk a jaký je jeho smysl a úkol na světě, ve kterém nic neodporuje logickému myšlení, což se nedá říci o učení heretiků, nebo jiných náboženství. Učení, které hlásal přineslo lidem naději ve smysluplnost jejich životů ve všech životních situacích.
Je tedy nutno se sv, Tomášem říci „Pán můj a Bůh můj“.