Země koruny české, které se sice na zámořských objevech nepodílely, ale poté když se císařský dvůr přemístil z Vídně do Prahy, se Praha stala centrem mezinárodní společnosti, která vytvářela obdobnou atmosféru, jako byla ve Španělsku a Itálii. Kromě toho bylo dobrým zvykem, aby mladí šlechtici i bohatí měšťané doplňovali svoje vzdělání v cizině zejména v Itálii, Francii, Anglii a Nizozemí, obzvláště poté, co Karlova Univerzita ztratila punc evropské univerzity a propadla se na úroveň provinciální školy. Česká šlechta byla rovněž pověřována různými úkoly v celé Evropě i v Turecku a Persii. Tito lidé pak sepisovali poznatky z cest a seznamovali českou společnost s událostmi v celém světě. Do češtiny byla překládána důležitá díla cizích autorů. Příslušníci nových řádů přišlých do Čech a na Moravu, jak v době předbělohorské, tak zejména po Bílé hoře, jezuité, karmelitáni a premonstrátú, byli v prvé generaci příslušníci národů z jižní a západní Evropy, kteří rozšiřovali domácí obzory. Takže i v domácím prostředí se zrodilo to, co se dá nazvat „ přiblížení se k Bohu skrze tento svět“.
České prostředí, po vypuknutí třicetileté války, se dostalo do prostoru, ve kterém procházela různá vojska, která rabovala, vraždila, takže se dostavil pocit strachu a ohrožení. V tomto ovzduší se i u lidí realisticky založených, zákonitě probouzí touha po nadpřirozených úkazech a zázracích. Lidé touží vidět v různých událostech přímý zásah Boží, a to jak u katolíků, tak u evangelíků. V dobách nejistoty a ohrožení se snaží zachytit ruky Boží jako jediného pevného bodu v zlých časech, kdy ostatní jistoty zmizely. U lidí nevěřících v Boha, nebo s vírou pokřivenou, dochází k rozmachu magie a magických praktik, v rozvoji astrologie a jiných věšteckých metod.
Třicetiletá válka vedla k ochuzení celého národa. Z Čech, Moravy a Slezska byly i po Vestfálském míru čerpány finance na války s Turky. Přesto Praha nepozbyla nic z kosmopolitního rázu a kulturního významu. Početné ústavy církevní, jež se tu rozmnožily po vítězství protireformačního katolicizmu na Bílé hoře, udržovaly kontakt a krok s celým katolickým světem západoevropským a zámořským. Francouzský návštěvník Prahy v letech sedmdesátých XVII. století, Charles Patin, nazývá Prahu druhým Římem, která se víc jak kdy jindy v minulosti stala městem katolického kosmu, onoho světa katolické duše, který v podstatě nemá hranic, protože jeho zákony platí pro všechny národy, pro všechny rasy i pro všechny zeměpisné oblasti. To se stalo základem úžasných výkonů tvůrců Českého baroka, jehož jsme dodnes svědky.
Úroveň výuky na Universitě Karlově byla v té době nízkáa. Od vydání Kutnohorského dekretu do Bílé hory byla ovládána českými utrakvisty a tím izolována od vývoje v ostatní části Evropy. O výchovu, výuku a rozvoj vzděláni, zejména mladého aristokrata a měšťana, se starali jezuité, piaristé a jiné řády. Jak ukazují např. učebné knihy Humprechta Jana Černína z Chudenic, z doby jeho studií na jezuitské koleji novoměstské, studium se skládalo ze studia klasických autorů, řady autorů zahraničních, překládaných do češtiny, ale i význačných vzdělanců do Čech přišlých.
Pobělohorská publikační činnost University Karlovy, která v roce 1627 přešla pod správu jezuitů, je udivující. V klementinské tiskárně vycházely spisy české a německé, učená pojednání o heberejštině a chaldejštině, dějiny východních církví, relace o aktivitě českých a mimočeských misionářů v dalekém zámoří Jižní a Střední Amerika a Filipín, první mluvnice jazyka lužicko-srbského, první evropský překlad základních klasických knih čínských (v latině), zprávy o astronomických pozorováních příslušníka české provincie Tovaryšstva Ježíšova Stansela v brazilské Bahii, mluvnice italštiny, původní díla Metastasiova atd.
Čeští jezuité moudře usoudili, že snažit se obrátit dospělé Čechy a Moravany, po generace utvrzované v reformaci, nebude mít přílišný úspěch, proto se zaměřili na školství a na výchovu dalších generací. Zanedlouho se ukázalo, že ti, co nevychodili kvalitní jezuitské školy, nedokázali v konkurenci obstát, a proto i nekatolíci posílali své děti do jezuitských škol, kde jich nemalé procento přešlo ke katolictví.
Z českých zemí odchází na misie, pokračovat v protireformačním úsilí, velké množství jak Čechů, tak Němců, zejména z řad Tovaryšstva Ježíšova do zámořských oblastí Jižní a Střední Ameriky, Filipin, Číny, Zadní i Přední Indie. Díky zprávám z těchto krajů objevují se v barokním výtvarném umění motivy exotického původu.
V době jež předcházela baroku – v renesanci se také mění i pojem nobility – šlechtictví. Rytířská společnost bojovníků ustupuje v renesanci, zejména v italských městských státech, nové vládnoucí vrstvě, dá se říci podnikatelské. Nobilita se odvozuje spíš od osobních vlastností člověka. Podle Petrarky „Pravým šlechticem se člověk nerodí, ale stává“. Tak jako u šlechtice, i u krále, knížete či císaře není to jeho dynastický původ, který jej povolává na trůn, nýbrž především jistá převaha duchová. Teprve až si noví vládcové v italských republikách (Medici) a stavovští králové (Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín) upevnili svoje pozice, nastává návrat k napodobování staré nobility. Ve střetu s reformací katolická církev zdůrazňovala svoji kontinuitu, svoje spojení s duchovním životem otců, dědů, pradědů atd. Rovněž šlechtic se odkazuje na svůj rod, ale svoji nobilitu zdůvodňuje dědictvím určitých významných kvalit, přecházejících z generace na generaci. Při tom se důrazně žádá, aby se příslušnost k velkému rodu projevovala stále novými a novými slavnými a morálními činy.
Stejně jako důstojnost rodu byla v barokní době nahlížena i důstojnost národa, kterému Bůh určil v dějinách svoje místo. Představa určitého vyvolení se nejvíce rozšířila ve Španělsku, které dovršilo porážku islámu v Západní Evropě a posléze rozšířilo svoji moc i v Americe. Národem vyvoleným k tomu, aby „ukládal zákony Evropě“ se cítili Francouzi. Tam můžeme hledat základy pozdějšího nacionalismu u národů Evropy, i když až do hloubky 19. století Evropa žádný pojem „národ“ nezná, lidé se identifikovali územně a nikoliv jazyčně.
Situace v Čechách byla odlišná v tom, že český nacionalismus nesplýval se snahami dynastie, která byla kosmopolitní. Země Koruny české byly už několik století dvojjazyčné. Čeští stavové zavedli jako úřední jazyk němčinu. Po Bílé hoře se dorozumívacím jazykem v mnohonárodnostním státě stala němčina. V prvních desetiletí po Bílé hoře šlo české inteligenci v prvé řadě o obhajobu českého jazyka. Tak vznikla Balbínova slavná obrana češtiny a jejích práv v Království českém, zaznívá i v dílech Václava Jandita z r. 1704, v Berle království jezuity Daniela Nitsche, nebo v Devaldově Chvále jazyka českého. Posvátnost českého národa byla prokazována jeho slavnou minulostí, obhajován byl i Albrecht z Valdštejna, dále pak zástupem svatých vyšlých z národa. Znovu se objevily snahy o svatořečení Anežky Přemyslovny, Jana Sarkandra a Jana Nepomuckého. V jeho svatořečení v r. 1729 dosáhlo úsilí dodat tradici národního posvěcení svého vrcholu. Devald ve svém svatojánském kázání říká: “Co kromě vlohy a půvabu od přírody, či od Boha, jejího vynálezce, českou řeč šlechtí, jest to, že tolik proslulých českých světců, hlavně však svatý Jan Nepomucký, slavný Čech, věhlasný patron celého křesťanského světa, vždy jí užívali jako své rodné mateřštiny a tím ji učinili požehnanou a jistým způsobem posvětili.“ Barokní svatojánské poutě v Praze byly oslavou české slovesnosti, české kultury, českého folkloru. Povědomí českého národa by bez barokního svatého Jana Nepomuckého neexistovalo. V duchu navázání na katolické národní tradice buduje opat Vejmluva kapli sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.
Čeští intelektuálové v pobělohorské době si byli vědomi ohrožení českého jazyka v soustátí, kde úředním jazykem byla němčina. Přímé nebezpečí germanizace, která hrozila, kdyby v zemích Koruny české zvítězil protestantismu, tíhnoucí k Německy mluvícímu severu bylo sice zažehnáno; není však pochyb, že nejpozději v XVIII. stol. by se samostatné Království české stalo kořistí rozpínajícího se Pruska, což by vedlo k rychlému poněmčení.b Do úsilí o zachování a zušlechtění českého jazyka se zapojili především jezuité v čele s Bohuslavem Balbínem, Bedřichem Bridelem a Felixem Kadlinským. Otcové Tovaryšstva velmi dbali na to, aby jejich žáci znali správně svůj rodný jazyk. Na jejich základních školách se vyučovala čeština. (Mateřštinu rozvíjeli také u Indiánů v Jižní Americe, knězem nemohl být vysvěcen, kdo neovládal místní jazyk.) Pro řádnou znalost češtiny se využívalo učebnic P. Jana Drachovského Gramatica Bohemica, P. Jiřího Konstance Brus jazyka českého a P. Matěje Šteyera Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti a tisknouti. Dále byly používány Grammatica linguae boemica od Václava Jandida, Čechořečnost Václava Rosy a různé slovníky. Není pochyb, že jezuitské školy a koleje nám zachovaly naši krásnou českou řeč!