DUCHOVNÍ SVĚT BAROKA
Vladislav Běhal a Stanislav Běhal
Chceme-li pochopit myšlení lidí žijících a tvořících v baroku, musíme vycházet ze situace, ve které se v Evropě ocitl člověk koncem XV. století. Církvi ve sporu s císařem a představiteli státní moci, který známe pod pojmem „boj o investituru“ se podařilo prosadit zásadu, že císař podléhá, stejně jako ostatní smrtelníci, zákonům daných Bohem a nestojí nad nimi. Tím si římskokatolická církev, jako jediná náboženská organizace, uchránila nezávislost na stání moci. To vedlo k oslabení tendencí císaře, králů a knížat získat absolutní moc.
Úlohu vládců formuloval Karel IV. zásadou regnare est servire Deo – kralovat znamená sloužit Bohu. Renesance toto pojetí moci obrátila, a jak rozvinul Machiavelli ve svém Vladaři, zákony ukládá, tj. vládne moc světská a za morální se pokládá to, co prospívá „vladaři“, nebo státu. Současně vzrůst hospodářské a politické moci zejména italských měst vedl k politické roztříštěnosti Evropy. Lidé se zajímali hlavně o místní, převážně hmotné potřeby.
Koncem XV. století došlo k velkým zámořským objevům, k objevení Ameriky a s ní k seznámení se s velkými americkými říšemi. Po přechodu panamské šíje byl objeven Indický oceán, byla obepluta Afrika a Portugalci se dostávají do Indie, Číny a Japonska. Evropskému člověku se otvírá bezmezný prostor. Objevem dalekohledu se otevírá i bezbřehý vesmír. Představa bezmezného až nekonečného prostoru silně ovlivnila myšlení současného člověka a vedla ho k úsilí přiblížit se Bohu skrz tento svět. Tato myšlenka se stala základní ideou baroka.
V té době došlo k likvidaci posledního arabského státu na iberském poloostrově a zámořské cesty byly vedeny nejen snahou získat pro Španělsko nová území, ale současně snahou o šíření křesťanství. Španělští Habsburkové vytvořili velikou říši „nad níž slunce nezapadalo“. Ve Španělsku dozrálo snažení směřující přes tento svět nebo skrze tento svět do Nekonečna, ze světa fyzického dosáhnout světa metafyzického a metafyzických hodnot. I když se Španělům nepodařilo ovládnout drobná evropská knížectví, byl vzbuzen v Evropě zájem o celosvětové dění, objevila se myšlenka universalismu, ale přinesla i pocit nejistoty, ve kterém člověk hledá oporu v Bohu. Pocit nejistoty je v uměleckém světě vyjádřen mohutným pathosem v architektuře, sochařství a malířství. Ve snaze přiblížit se Bohu skrze tento svět chce postihnout nebesa na zemi, hromadí zlato na oltářích, do kostelů umísťuje svaté a anděly, staví falešné perspektivy, kopule a stropy chrámů se otvírají a unáší člověka až do nebe. V nejlepších dílech baroka je cítit úsilí umělce pomocí hmoty vyjádřit duchovno, absolutno, Boha. Kostely jsou chápány jako součást nebe, jako dům Boží, ve kterém sídlí Bůh v podobě eucharistie a jako takový je chrám zdoben. Umělecká díla svou krásou mají člověka povznést k Bohu. Harmonická krása barokních chrámů, spojená s hudbou, má působit na člověka zušlechťujícím způsobem. Hluboký prožitek umělecky ztvárněného tématu, zejména biblického, můžeme vidět na dílech barokních umělců, nejen špičkových jako byli malíři Rubens, Rembrant a El Greco, ale i u bezejmenných autorů ve venkovských kostelích, nebo sochařů, kteří vytvořili galerii soch na Karlově mostě a v Kuksu. Ukřižování na Golgotě je na obrazech barokních mistrů pojímáno jako vrcholné drama v dějinách vesmíru. Také u témat nebiblických se umělci snaží zachytit atmosféru ztvárněné situace, ať jsou to dynamické lovecké scény Rubensovy, nebo klidné ovzduší hrajících si chlapců na Murillových obrazech.
Barokní architektura je prezentovaná jako velké divadlo tohoto světa. Je kladen důraz na celkový dojem na diváka, a proto záleží primárně na tom, jak stavba osloví návštěvníka. Barokní oltáře a zdobnost chrámového interiéru ne náhodou připomínají divadelní kulisy, však theatrum Mundi – „divadlo světa,“ tj. svět je jedno velké divadlo, je jedním z pilířů barokního myšlení.
Typickým jevem barokní architektury je, že se zde snoubí dohromady architektonický návrh stavby s každým detailem interiérového vybavení a celek mívá uchvacující účinek. I když třeba jednotlivé části celku nemusí mít vrcholnou kvalitu, přece celek působí kýženým účinkem. Zde je patrný rozdíl oproti renesanci, kde vznikala drobná díla, kde se však kladl důraz na formální dokonalost každé částečky díla.
Konvexně-konkávní plochy a zakroucené ornamenty reflektují hlubokou tenzi v barokním člověku. Barokní člověk si uvědomuje Boží velikost, ale nikoliv jako gotický člověk, který viděl Boha kdesi nahoře nad klenbami katedrál, ale jako všudypřítomnou sílu, která ho obtéká zde na Zemi.
Umění v našich krajích ovšem také sloužilo rekatolizačním cílům. Proti strohosti luteránských a především kalvinistických modliteben se staví nádhera katolických chrámů a poutních míst. I jednotlivé církevní svátky jsou doprovázeny skoro divadelními představeními. Katolické barokní umění spolu s vynikajícím vzdělávacím systémem je také jedním ze základů úspěšné a oproti zažitým předsudkům i vcelku nenásilné rekatolizace.
Snaha poznat Boha se projevuje u současných mystiků, jako byli Španělé sv. Terezie z Avily, sv. Jana od Kříže, ale i u sv. Ignáce z Loyoly, kteří usilovali o co největší splynutí s Bohem a Jeho vůlí a tím o možnost dojít k Jeho co nejhlubšímu poznání. Tito mystikové zakládají nové řády – bosé karmelitány a jezuity. Snaha po spojení s Bohem se jeví i v nešpanělských zemích zejména u Němců Fridricha von Spee a Angela Silesia, ale i v básních Adama Michny z Otradovic. Motiv zasnoubení duše s Bohem se objevuje v Duchovní písni Jana Amose Komenského. Nadšení pro Boha a pro plnění jeho vůle se projevila ve velikém zájmu o vstup do klášterů a ve snaze jít hlásat evangelium do celého světa. Tito misionáři se nelekali útrap spojených s prací v misiích, ani mučednické smrti. Odcházejí hlásat nauku katolické církve do protestantských zemí, ačkoliv jim tam hrozila smrt. Příkladem je jezuita Edmund Campian, působící nějaký čas i v Praze, který odchází do Anglie, kde katolíci byli, za vlády Alžběty I. a Jakuba I., po předchozím mučení, věšeni tak, aby se dusili, pak za živa rozpáráni, jejich střeva pálena a nakonec rozčtvrceni. (Tomu říkají čeští historikové, že „byl proti katolíkům nastoupen ostřejší kurs“; Evropa králů a císařů, heslo Alžběta I.) Tam také Campian našel mučednickou smrt. Členové řádů se nabízejí k ošetřování nemocných morem, kdy je většinou čekala smrt.
S tím souvisí i pojem hrdinství a hrdina. V Antice byl hrdinou člověk, který užíval fyzické síly, aby se postavil jiné, často větší síle než byl on sám. Bojuje za sebe k dosažení osobní slávy. Středověký hrdina uplatňuje svoji sílu ve prospěch celku. Roland zadržuje příval pohanů za cenu vlastní smrti. Typem hrdiny je rytíř Křížových výprav, který společně s jinými jde bojovat za osvobození vlasti Kristovy. Renesanční hrdina je vynikající člověk, který díky svým vlastnostem může čelit vrtkavé Fortuně-Štěstěně, podrobit si ji a vyhrát s ní zápas. Tento boj se děje ve světě. Barokní hrdina se bije za určitou životní formu, za určitý řád obecně. Tváří tvář chaosu, který nastal v myšlení lidí koncem XV. a počátkem XVI. století lidé volají po řádu a řád vyžaduje disciplinu a poslušnost. Jezuité slibují poslušnost svému generálu a ten pak papeži. Oslavují se hrdinové padlí v statečném boji ve službách řádu. Uctíváni jsou mučedníci, kteří se v tomto boji osvědčili, kteří se obětují ve službě určité idey, jíž je především příkaz lásky hlásanému evangeliem.
Vladislav Běhal a Stanislav Běhal
Chceme-li pochopit myšlení lidí žijících a tvořících v baroku, musíme vycházet ze situace, ve které se v Evropě ocitl člověk koncem XV. století. Církvi ve sporu s císařem a představiteli státní moci, který známe pod pojmem „boj o investituru“ se podařilo prosadit zásadu, že císař podléhá, stejně jako ostatní smrtelníci, zákonům daných Bohem a nestojí nad nimi. Tím si římskokatolická církev, jako jediná náboženská organizace, uchránila nezávislost na stání moci. To vedlo k oslabení tendencí císaře, králů a knížat získat absolutní moc.
Úlohu vládců formuloval Karel IV. zásadou regnare est servire Deo – kralovat znamená sloužit Bohu. Renesance toto pojetí moci obrátila, a jak rozvinul Machiavelli ve svém Vladaři, zákony ukládá, tj. vládne moc světská a za morální se pokládá to, co prospívá „vladaři“, nebo státu. Současně vzrůst hospodářské a politické moci zejména italských měst vedl k politické roztříštěnosti Evropy. Lidé se zajímali hlavně o místní, převážně hmotné potřeby.
Koncem XV. století došlo k velkým zámořským objevům, k objevení Ameriky a s ní k seznámení se s velkými americkými říšemi. Po přechodu panamské šíje byl objeven Indický oceán, byla obepluta Afrika a Portugalci se dostávají do Indie, Číny a Japonska. Evropskému člověku se otvírá bezmezný prostor. Objevem dalekohledu se otevírá i bezbřehý vesmír. Představa bezmezného až nekonečného prostoru silně ovlivnila myšlení současného člověka a vedla ho k úsilí přiblížit se Bohu skrz tento svět. Tato myšlenka se stala základní ideou baroka.
V té době došlo k likvidaci posledního arabského státu na iberském poloostrově a zámořské cesty byly vedeny nejen snahou získat pro Španělsko nová území, ale současně snahou o šíření křesťanství. Španělští Habsburkové vytvořili velikou říši „nad níž slunce nezapadalo“. Ve Španělsku dozrálo snažení směřující přes tento svět nebo skrze tento svět do Nekonečna, ze světa fyzického dosáhnout světa metafyzického a metafyzických hodnot. I když se Španělům nepodařilo ovládnout drobná evropská knížectví, byl vzbuzen v Evropě zájem o celosvětové dění, objevila se myšlenka universalismu, ale přinesla i pocit nejistoty, ve kterém člověk hledá oporu v Bohu. Pocit nejistoty je v uměleckém světě vyjádřen mohutným pathosem v architektuře, sochařství a malířství. Ve snaze přiblížit se Bohu skrze tento svět chce postihnout nebesa na zemi, hromadí zlato na oltářích, do kostelů umísťuje svaté a anděly, staví falešné perspektivy, kopule a stropy chrámů se otvírají a unáší člověka až do nebe. V nejlepších dílech baroka je cítit úsilí umělce pomocí hmoty vyjádřit duchovno, absolutno, Boha. Kostely jsou chápány jako součást nebe, jako dům Boží, ve kterém sídlí Bůh v podobě eucharistie a jako takový je chrám zdoben. Umělecká díla svou krásou mají člověka povznést k Bohu. Harmonická krása barokních chrámů, spojená s hudbou, má působit na člověka zušlechťujícím způsobem. Hluboký prožitek umělecky ztvárněného tématu, zejména biblického, můžeme vidět na dílech barokních umělců, nejen špičkových jako byli malíři Rubens, Rembrant a El Greco, ale i u bezejmenných autorů ve venkovských kostelích, nebo sochařů, kteří vytvořili galerii soch na Karlově mostě a v Kuksu. Ukřižování na Golgotě je na obrazech barokních mistrů pojímáno jako vrcholné drama v dějinách vesmíru. Také u témat nebiblických se umělci snaží zachytit atmosféru ztvárněné situace, ať jsou to dynamické lovecké scény Rubensovy, nebo klidné ovzduší hrajících si chlapců na Murillových obrazech.
Barokní architektura je prezentovaná jako velké divadlo tohoto světa. Je kladen důraz na celkový dojem na diváka, a proto záleží primárně na tom, jak stavba osloví návštěvníka. Barokní oltáře a zdobnost chrámového interiéru ne náhodou připomínají divadelní kulisy, však theatrum Mundi – „divadlo světa,“ tj. svět je jedno velké divadlo, je jedním z pilířů barokního myšlení.
Typickým jevem barokní architektury je, že se zde snoubí dohromady architektonický návrh stavby s každým detailem interiérového vybavení a celek mívá uchvacující účinek. I když třeba jednotlivé části celku nemusí mít vrcholnou kvalitu, přece celek působí kýženým účinkem. Zde je patrný rozdíl oproti renesanci, kde vznikala drobná díla, kde se však kladl důraz na formální dokonalost každé částečky díla.
Konvexně-konkávní plochy a zakroucené ornamenty reflektují hlubokou tenzi v barokním člověku. Barokní člověk si uvědomuje Boží velikost, ale nikoliv jako gotický člověk, který viděl Boha kdesi nahoře nad klenbami katedrál, ale jako všudypřítomnou sílu, která ho obtéká zde na Zemi.
Umění v našich krajích ovšem také sloužilo rekatolizačním cílům. Proti strohosti luteránských a především kalvinistických modliteben se staví nádhera katolických chrámů a poutních míst. I jednotlivé církevní svátky jsou doprovázeny skoro divadelními představeními. Katolické barokní umění spolu s vynikajícím vzdělávacím systémem je také jedním ze základů úspěšné a oproti zažitým předsudkům i vcelku nenásilné rekatolizace.
Snaha poznat Boha se projevuje u současných mystiků, jako byli Španělé sv. Terezie z Avily, sv. Jana od Kříže, ale i u sv. Ignáce z Loyoly, kteří usilovali o co největší splynutí s Bohem a Jeho vůlí a tím o možnost dojít k Jeho co nejhlubšímu poznání. Tito mystikové zakládají nové řády – bosé karmelitány a jezuity. Snaha po spojení s Bohem se jeví i v nešpanělských zemích zejména u Němců Fridricha von Spee a Angela Silesia, ale i v básních Adama Michny z Otradovic. Motiv zasnoubení duše s Bohem se objevuje v Duchovní písni Jana Amose Komenského. Nadšení pro Boha a pro plnění jeho vůle se projevila ve velikém zájmu o vstup do klášterů a ve snaze jít hlásat evangelium do celého světa. Tito misionáři se nelekali útrap spojených s prací v misiích, ani mučednické smrti. Odcházejí hlásat nauku katolické církve do protestantských zemí, ačkoliv jim tam hrozila smrt. Příkladem je jezuita Edmund Campian, působící nějaký čas i v Praze, který odchází do Anglie, kde katolíci byli, za vlády Alžběty I. a Jakuba I., po předchozím mučení, věšeni tak, aby se dusili, pak za živa rozpáráni, jejich střeva pálena a nakonec rozčtvrceni. (Tomu říkají čeští historikové, že „byl proti katolíkům nastoupen ostřejší kurs“; Evropa králů a císařů, heslo Alžběta I.) Tam také Campian našel mučednickou smrt. Členové řádů se nabízejí k ošetřování nemocných morem, kdy je většinou čekala smrt.
S tím souvisí i pojem hrdinství a hrdina. V Antice byl hrdinou člověk, který užíval fyzické síly, aby se postavil jiné, často větší síle než byl on sám. Bojuje za sebe k dosažení osobní slávy. Středověký hrdina uplatňuje svoji sílu ve prospěch celku. Roland zadržuje příval pohanů za cenu vlastní smrti. Typem hrdiny je rytíř Křížových výprav, který společně s jinými jde bojovat za osvobození vlasti Kristovy. Renesanční hrdina je vynikající člověk, který díky svým vlastnostem může čelit vrtkavé Fortuně-Štěstěně, podrobit si ji a vyhrát s ní zápas. Tento boj se děje ve světě. Barokní hrdina se bije za určitou životní formu, za určitý řád obecně. Tváří tvář chaosu, který nastal v myšlení lidí koncem XV. a počátkem XVI. století lidé volají po řádu a řád vyžaduje disciplinu a poslušnost. Jezuité slibují poslušnost svému generálu a ten pak papeži. Oslavují se hrdinové padlí v statečném boji ve službách řádu. Uctíváni jsou mučedníci, kteří se v tomto boji osvědčili, kteří se obětují ve službě určité idey, jíž je především příkaz lásky hlásanému evangeliem.
Země koruny české, které se sice na zámořských objevech nepodílely, ale poté když se císařský dvůr přemístil z Vídně do Prahy, se Praha stala centrem mezinárodní společnosti, která vytvářela obdobnou atmosféru, jako byla ve Španělsku a Itálii. Kromě toho bylo dobrým zvykem, aby mladí šlechtici i bohatí měšťané doplňovali svoje vzdělání v cizině zejména v Itálii, Francii, Anglii a Nizozemí, obzvláště poté, co Karlova Univerzita ztratila punc evropské univerzity a propadla se na úroveň provinciální školy. Česká šlechta byla rovněž pověřována různými úkoly v celé Evropě i v Turecku a Persii. Tito lidé pak sepisovali poznatky z cest a seznamovali českou společnost s událostmi v celém světě. Do češtiny byla překládána důležitá díla cizích autorů. Příslušníci nových řádů přišlých do Čech a na Moravu, jak v době předbělohorské, tak zejména po Bílé hoře, jezuité, karmelitáni a premonstrátú, byli v prvé generaci příslušníci národů z jižní a západní Evropy, kteří rozšiřovali domácí obzory. Takže i v domácím prostředí se zrodilo to, co se dá nazvat „ přiblížení se k Bohu skrze tento svět“.
České prostředí, po vypuknutí třicetileté války, se dostalo do prostoru, ve kterém procházela různá vojska, která rabovala, vraždila, takže se dostavil pocit strachu a ohrožení. V tomto ovzduší se i u lidí realisticky založených, zákonitě probouzí touha po nadpřirozených úkazech a zázracích. Lidé touží vidět v různých událostech přímý zásah Boží, a to jak u katolíků, tak u evangelíků. V dobách nejistoty a ohrožení se snaží zachytit ruky Boží jako jediného pevného bodu v zlých časech, kdy ostatní jistoty zmizely. U lidí nevěřících v Boha, nebo s vírou pokřivenou, dochází k rozmachu magie a magických praktik, v rozvoji astrologie a jiných věšteckých metod.
Třicetiletá válka vedla k ochuzení celého národa. Z Čech, Moravy a Slezska byly i po Vestfálském míru čerpány finance na války s Turky. Přesto Praha nepozbyla nic z kosmopolitního rázu a kulturního významu. Početné ústavy církevní, jež se tu rozmnožily po vítězství protireformačního katolicizmu na Bílé hoře, udržovaly kontakt a krok s celým katolickým světem západoevropským a zámořským. Francouzský návštěvník Prahy v letech sedmdesátých XVII. století, Charles Patin, nazývá Prahu druhým Římem, která se víc jak kdy jindy v minulosti stala městem katolického kosmu, onoho světa katolické duše, který v podstatě nemá hranic, protože jeho zákony platí pro všechny národy, pro všechny rasy i pro všechny zeměpisné oblasti. To se stalo základem úžasných výkonů tvůrců Českého baroka, jehož jsme dodnes svědky.
Úroveň výuky na Universitě Karlově byla v té době nízkáa. Od vydání Kutnohorského dekretu do Bílé hory byla ovládána českými utrakvisty a tím izolována od vývoje v ostatní části Evropy. O výchovu, výuku a rozvoj vzděláni, zejména mladého aristokrata a měšťana, se starali jezuité, piaristé a jiné řády. Jak ukazují např. učebné knihy Humprechta Jana Černína z Chudenic, z doby jeho studií na jezuitské koleji novoměstské, studium se skládalo ze studia klasických autorů, řady autorů zahraničních, překládaných do češtiny, ale i význačných vzdělanců do Čech přišlých.
Pobělohorská publikační činnost University Karlovy, která v roce 1627 přešla pod správu jezuitů, je udivující. V klementinské tiskárně vycházely spisy české a německé, učená pojednání o heberejštině a chaldejštině, dějiny východních církví, relace o aktivitě českých a mimočeských misionářů v dalekém zámoří Jižní a Střední Amerika a Filipín, první mluvnice jazyka lužicko-srbského, první evropský překlad základních klasických knih čínských (v latině), zprávy o astronomických pozorováních příslušníka české provincie Tovaryšstva Ježíšova Stansela v brazilské Bahii, mluvnice italštiny, původní díla Metastasiova atd.
Čeští jezuité moudře usoudili, že snažit se obrátit dospělé Čechy a Moravany, po generace utvrzované v reformaci, nebude mít přílišný úspěch, proto se zaměřili na školství a na výchovu dalších generací. Zanedlouho se ukázalo, že ti, co nevychodili kvalitní jezuitské školy, nedokázali v konkurenci obstát, a proto i nekatolíci posílali své děti do jezuitských škol, kde jich nemalé procento přešlo ke katolictví.
Z českých zemí odchází na misie, pokračovat v protireformačním úsilí, velké množství jak Čechů, tak Němců, zejména z řad Tovaryšstva Ježíšova do zámořských oblastí Jižní a Střední Ameriky, Filipin, Číny, Zadní i Přední Indie. Díky zprávám z těchto krajů objevují se v barokním výtvarném umění motivy exotického původu.
V době jež předcházela baroku – v renesanci se také mění i pojem nobility – šlechtictví. Rytířská společnost bojovníků ustupuje v renesanci, zejména v italských městských státech, nové vládnoucí vrstvě, dá se říci podnikatelské. Nobilita se odvozuje spíš od osobních vlastností člověka. Podle Petrarky „Pravým šlechticem se člověk nerodí, ale stává“. Tak jako u šlechtice, i u krále, knížete či císaře není to jeho dynastický původ, který jej povolává na trůn, nýbrž především jistá převaha duchová. Teprve až si noví vládcové v italských republikách (Medici) a stavovští králové (Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín) upevnili svoje pozice, nastává návrat k napodobování staré nobility. Ve střetu s reformací katolická církev zdůrazňovala svoji kontinuitu, svoje spojení s duchovním životem otců, dědů, pradědů atd. Rovněž šlechtic se odkazuje na svůj rod, ale svoji nobilitu zdůvodňuje dědictvím určitých významných kvalit, přecházejících z generace na generaci. Při tom se důrazně žádá, aby se příslušnost k velkému rodu projevovala stále novými a novými slavnými a morálními činy.
Stejně jako důstojnost rodu byla v barokní době nahlížena i důstojnost národa, kterému Bůh určil v dějinách svoje místo. Představa určitého vyvolení se nejvíce rozšířila ve Španělsku, které dovršilo porážku islámu v Západní Evropě a posléze rozšířilo svoji moc i v Americe. Národem vyvoleným k tomu, aby „ukládal zákony Evropě“ se cítili Francouzi. Tam můžeme hledat základy pozdějšího nacionalismu u národů Evropy, i když až do hloubky 19. století Evropa žádný pojem „národ“ nezná, lidé se identifikovali územně a nikoliv jazyčně.
Situace v Čechách byla odlišná v tom, že český nacionalismus nesplýval se snahami dynastie, která byla kosmopolitní. Země Koruny české byly už několik století dvojjazyčné. Čeští stavové zavedli jako úřední jazyk němčinu. Po Bílé hoře se dorozumívacím jazykem v mnohonárodnostním státě stala němčina. V prvních desetiletí po Bílé hoře šlo české inteligenci v prvé řadě o obhajobu českého jazyka. Tak vznikla Balbínova slavná obrana češtiny a jejích práv v Království českém, zaznívá i v dílech Václava Jandita z r. 1704, v Berle království jezuity Daniela Nitsche, nebo v Devaldově Chvále jazyka českého. Posvátnost českého národa byla prokazována jeho slavnou minulostí, obhajován byl i Albrecht z Valdštejna, dále pak zástupem svatých vyšlých z národa. Znovu se objevily snahy o svatořečení Anežky Přemyslovny, Jana Sarkandra a Jana Nepomuckého. V jeho svatořečení v r. 1729 dosáhlo úsilí dodat tradici národního posvěcení svého vrcholu. Devald ve svém svatojánském kázání říká: “Co kromě vlohy a půvabu od přírody, či od Boha, jejího vynálezce, českou řeč šlechtí, jest to, že tolik proslulých českých světců, hlavně však svatý Jan Nepomucký, slavný Čech, věhlasný patron celého křesťanského světa, vždy jí užívali jako své rodné mateřštiny a tím ji učinili požehnanou a jistým způsobem posvětili.“ Barokní svatojánské poutě v Praze byly oslavou české slovesnosti, české kultury, českého folkloru. Povědomí českého národa by bez barokního svatého Jana Nepomuckého neexistovalo. V duchu navázání na katolické národní tradice buduje opat Vejmluva kapli sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.
Čeští intelektuálové v pobělohorské době si byli vědomi ohrožení českého jazyka v soustátí, kde úředním jazykem byla němčina. Přímé nebezpečí germanizace, která hrozila, kdyby v zemích Koruny české zvítězil protestantismu, tíhnoucí k Německy mluvícímu severu bylo sice zažehnáno; není však pochyb, že nejpozději v XVIII. stol. by se samostatné Království české stalo kořistí rozpínajícího se Pruska, což by vedlo k rychlému poněmčení.b Do úsilí o zachování a zušlechtění českého jazyka se zapojili především jezuité v čele s Bohuslavem Balbínem, Bedřichem Bridelem a Felixem Kadlinským. Otcové Tovaryšstva velmi dbali na to, aby jejich žáci znali správně svůj rodný jazyk. Na jejich základních školách se vyučovala čeština. (Mateřštinu rozvíjeli také u Indiánů v Jižní Americe, knězem nemohl být vysvěcen, kdo neovládal místní jazyk.) Pro řádnou znalost češtiny se využívalo učebnic P. Jana Drachovského Gramatica Bohemica, P. Jiřího Konstance Brus jazyka českého a P. Matěje Šteyera Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti a tisknouti. Dále byly používány Grammatica linguae boemica od Václava Jandida, Čechořečnost Václava Rosy a různé slovníky. Není pochyb, že jezuitské školy a koleje nám zachovaly naši krásnou českou řeč!
České prostředí, po vypuknutí třicetileté války, se dostalo do prostoru, ve kterém procházela různá vojska, která rabovala, vraždila, takže se dostavil pocit strachu a ohrožení. V tomto ovzduší se i u lidí realisticky založených, zákonitě probouzí touha po nadpřirozených úkazech a zázracích. Lidé touží vidět v různých událostech přímý zásah Boží, a to jak u katolíků, tak u evangelíků. V dobách nejistoty a ohrožení se snaží zachytit ruky Boží jako jediného pevného bodu v zlých časech, kdy ostatní jistoty zmizely. U lidí nevěřících v Boha, nebo s vírou pokřivenou, dochází k rozmachu magie a magických praktik, v rozvoji astrologie a jiných věšteckých metod.
Třicetiletá válka vedla k ochuzení celého národa. Z Čech, Moravy a Slezska byly i po Vestfálském míru čerpány finance na války s Turky. Přesto Praha nepozbyla nic z kosmopolitního rázu a kulturního významu. Početné ústavy církevní, jež se tu rozmnožily po vítězství protireformačního katolicizmu na Bílé hoře, udržovaly kontakt a krok s celým katolickým světem západoevropským a zámořským. Francouzský návštěvník Prahy v letech sedmdesátých XVII. století, Charles Patin, nazývá Prahu druhým Římem, která se víc jak kdy jindy v minulosti stala městem katolického kosmu, onoho světa katolické duše, který v podstatě nemá hranic, protože jeho zákony platí pro všechny národy, pro všechny rasy i pro všechny zeměpisné oblasti. To se stalo základem úžasných výkonů tvůrců Českého baroka, jehož jsme dodnes svědky.
Úroveň výuky na Universitě Karlově byla v té době nízkáa. Od vydání Kutnohorského dekretu do Bílé hory byla ovládána českými utrakvisty a tím izolována od vývoje v ostatní části Evropy. O výchovu, výuku a rozvoj vzděláni, zejména mladého aristokrata a měšťana, se starali jezuité, piaristé a jiné řády. Jak ukazují např. učebné knihy Humprechta Jana Černína z Chudenic, z doby jeho studií na jezuitské koleji novoměstské, studium se skládalo ze studia klasických autorů, řady autorů zahraničních, překládaných do češtiny, ale i význačných vzdělanců do Čech přišlých.
Pobělohorská publikační činnost University Karlovy, která v roce 1627 přešla pod správu jezuitů, je udivující. V klementinské tiskárně vycházely spisy české a německé, učená pojednání o heberejštině a chaldejštině, dějiny východních církví, relace o aktivitě českých a mimočeských misionářů v dalekém zámoří Jižní a Střední Amerika a Filipín, první mluvnice jazyka lužicko-srbského, první evropský překlad základních klasických knih čínských (v latině), zprávy o astronomických pozorováních příslušníka české provincie Tovaryšstva Ježíšova Stansela v brazilské Bahii, mluvnice italštiny, původní díla Metastasiova atd.
Čeští jezuité moudře usoudili, že snažit se obrátit dospělé Čechy a Moravany, po generace utvrzované v reformaci, nebude mít přílišný úspěch, proto se zaměřili na školství a na výchovu dalších generací. Zanedlouho se ukázalo, že ti, co nevychodili kvalitní jezuitské školy, nedokázali v konkurenci obstát, a proto i nekatolíci posílali své děti do jezuitských škol, kde jich nemalé procento přešlo ke katolictví.
Z českých zemí odchází na misie, pokračovat v protireformačním úsilí, velké množství jak Čechů, tak Němců, zejména z řad Tovaryšstva Ježíšova do zámořských oblastí Jižní a Střední Ameriky, Filipin, Číny, Zadní i Přední Indie. Díky zprávám z těchto krajů objevují se v barokním výtvarném umění motivy exotického původu.
V době jež předcházela baroku – v renesanci se také mění i pojem nobility – šlechtictví. Rytířská společnost bojovníků ustupuje v renesanci, zejména v italských městských státech, nové vládnoucí vrstvě, dá se říci podnikatelské. Nobilita se odvozuje spíš od osobních vlastností člověka. Podle Petrarky „Pravým šlechticem se člověk nerodí, ale stává“. Tak jako u šlechtice, i u krále, knížete či císaře není to jeho dynastický původ, který jej povolává na trůn, nýbrž především jistá převaha duchová. Teprve až si noví vládcové v italských republikách (Medici) a stavovští králové (Jiří z Poděbrad, Matyáš Korvín) upevnili svoje pozice, nastává návrat k napodobování staré nobility. Ve střetu s reformací katolická církev zdůrazňovala svoji kontinuitu, svoje spojení s duchovním životem otců, dědů, pradědů atd. Rovněž šlechtic se odkazuje na svůj rod, ale svoji nobilitu zdůvodňuje dědictvím určitých významných kvalit, přecházejících z generace na generaci. Při tom se důrazně žádá, aby se příslušnost k velkému rodu projevovala stále novými a novými slavnými a morálními činy.
Stejně jako důstojnost rodu byla v barokní době nahlížena i důstojnost národa, kterému Bůh určil v dějinách svoje místo. Představa určitého vyvolení se nejvíce rozšířila ve Španělsku, které dovršilo porážku islámu v Západní Evropě a posléze rozšířilo svoji moc i v Americe. Národem vyvoleným k tomu, aby „ukládal zákony Evropě“ se cítili Francouzi. Tam můžeme hledat základy pozdějšího nacionalismu u národů Evropy, i když až do hloubky 19. století Evropa žádný pojem „národ“ nezná, lidé se identifikovali územně a nikoliv jazyčně.
Situace v Čechách byla odlišná v tom, že český nacionalismus nesplýval se snahami dynastie, která byla kosmopolitní. Země Koruny české byly už několik století dvojjazyčné. Čeští stavové zavedli jako úřední jazyk němčinu. Po Bílé hoře se dorozumívacím jazykem v mnohonárodnostním státě stala němčina. V prvních desetiletí po Bílé hoře šlo české inteligenci v prvé řadě o obhajobu českého jazyka. Tak vznikla Balbínova slavná obrana češtiny a jejích práv v Království českém, zaznívá i v dílech Václava Jandita z r. 1704, v Berle království jezuity Daniela Nitsche, nebo v Devaldově Chvále jazyka českého. Posvátnost českého národa byla prokazována jeho slavnou minulostí, obhajován byl i Albrecht z Valdštejna, dále pak zástupem svatých vyšlých z národa. Znovu se objevily snahy o svatořečení Anežky Přemyslovny, Jana Sarkandra a Jana Nepomuckého. V jeho svatořečení v r. 1729 dosáhlo úsilí dodat tradici národního posvěcení svého vrcholu. Devald ve svém svatojánském kázání říká: “Co kromě vlohy a půvabu od přírody, či od Boha, jejího vynálezce, českou řeč šlechtí, jest to, že tolik proslulých českých světců, hlavně však svatý Jan Nepomucký, slavný Čech, věhlasný patron celého křesťanského světa, vždy jí užívali jako své rodné mateřštiny a tím ji učinili požehnanou a jistým způsobem posvětili.“ Barokní svatojánské poutě v Praze byly oslavou české slovesnosti, české kultury, českého folkloru. Povědomí českého národa by bez barokního svatého Jana Nepomuckého neexistovalo. V duchu navázání na katolické národní tradice buduje opat Vejmluva kapli sv. Jana Nepomuckého na Zelené hoře u Žďáru nad Sázavou.
Čeští intelektuálové v pobělohorské době si byli vědomi ohrožení českého jazyka v soustátí, kde úředním jazykem byla němčina. Přímé nebezpečí germanizace, která hrozila, kdyby v zemích Koruny české zvítězil protestantismu, tíhnoucí k Německy mluvícímu severu bylo sice zažehnáno; není však pochyb, že nejpozději v XVIII. stol. by se samostatné Království české stalo kořistí rozpínajícího se Pruska, což by vedlo k rychlému poněmčení.b Do úsilí o zachování a zušlechtění českého jazyka se zapojili především jezuité v čele s Bohuslavem Balbínem, Bedřichem Bridelem a Felixem Kadlinským. Otcové Tovaryšstva velmi dbali na to, aby jejich žáci znali správně svůj rodný jazyk. Na jejich základních školách se vyučovala čeština. (Mateřštinu rozvíjeli také u Indiánů v Jižní Americe, knězem nemohl být vysvěcen, kdo neovládal místní jazyk.) Pro řádnou znalost češtiny se využívalo učebnic P. Jana Drachovského Gramatica Bohemica, P. Jiřího Konstance Brus jazyka českého a P. Matěje Šteyera Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti a tisknouti. Dále byly používány Grammatica linguae boemica od Václava Jandida, Čechořečnost Václava Rosy a různé slovníky. Není pochyb, že jezuitské školy a koleje nám zachovaly naši krásnou českou řeč!
V češtině byl r.1677 vydán svatováclavský Nový zákon a r. 1733 na žádost a s finanční podporou P. Koniáše vydán opět česky Nový zákon. R. 1669 bylo založeno Svatováclavské dědictví, jehož úkolem bylo vydávání českých knih. Vydávány byly kancionály a kázání (homilie) různých kazatelů. V první pobělohorské generaci literátů je velikým zjevem naší katolické lyriky Adam Michna z Otradovic. Jeho dílo, ať s tématy duchovními, tak světskými, ovlivnilo řadu jeho současníků a následovatelů. Dalšími velkými osobnostmi náboženské lyriky byli Komenský, Kadlinský a Bridel. Byly to barokní kancionály a lyrické písně, které se staly majetkem nejširších lidových mas a jejich ozvuky nalézáme v lidové písni dodnes. Dá se říci, že baroko samo pojalo lidovost jako vědomý program. Když koncem XVII. a počátkem XVIII. stol. šlechta a městský patriciát přestávali česky číst, byla to právě díla, zejména náboženské písně, kázání různých kazatelů vydávaná pro nejširší obyvatelstvo, která zachovala češtinu do obrozenecké doby. Došlo také k zlidovění literárního jazyka. Barokní próza svým významem zaostává za poezií. Je prezentována zejména Komenského Labyrintem v počáteční fázi a v pozdější fázi bohatou vynikající katolickou homiletikou přetrvávající až do doby pobarokní.
Básnická tvorba je v baroku doprovázená i šířením hudebnosti. Kromě lidové písně se lavinovitě šíří „zámecké kapely“: v Kroměříži (Pavel Vejvanovský), Tovačově, Brtnici, Vyškově, Jaroměřicích, Českém Krumlově, Kuksu, v Lysé, Roudnici atd. České země se staly vlastí hudby a zpěvu. Jen tak si můžeme vysvětlit explozi skladatelů a hudebních pedagogů v následující době: F.I. Tůma, F.X Brixi , B.M. Černohorský, J.J. Ryba, František a Jiří Bendové, Jan a Karel Stamicové, J. Vaňhal, P. Vranický , Josef Mysliveček a řada dalších, kdy se České země staly „konzervatoří Evropy“. Většina barokních chrámů má dokonalou akustiku, jak vyžadovalo hojné pěstování všech hudebních forem.
Nejviditelněji se však u nás projevila barokní architektura. Stovky nádherných chrámů ozdobily Prahu, Brno, Olomouc, menší města a vesnice. Dominanty klášterů a poutních míst: Svatá Hora u Příbrami, Svatý Kopeček u Olomouce, Hostýn, Zelená Hora ve Žďáru nad Sázavou, Křtiny a jiné vtiskly nesmazatelný ráz naší krajině. Společně s gotickými vytváří barokní stavby, ozdobené sochami, vyzdobené obrazy, obklopené zahradami „duši naší země“ a vlivem krásy zušlechťují duši prostého člověka. Cizí architekti, sochaři a malíři, vesměs v zemi zdomácnělí, vsákli a spoluutvářeli osobitost českého baroka. Z architektů nelze nezmínit Dienzhofery, jejichž chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně je vrcholným dílem světového baroka, F.M. Kaňku s jeho citem pro začlenění staveb do okolí a přírody a osobitý zjev Giovani Santiniho. Tento představitel „barokizované gotiky“ či „gotizujícího baroka“, užitím stavebních prvků obou slohů, vytvořil neuvěřitelný počet unikátních, neopakovatelných staveb. Kostely Zelená Hora, Obyčtov, Zvole, Křtiny nelze nazvat než kamennou fantazií, snem, pohádku, perlou. Stejnou uměleckou a estetickou hodnotu mají i další jeho četná díla.
V druhé polovině XVIII. stol., kdy už ve velkých stavbách baroko ustupovalo, projevoval se duch baroka v drobnější městské zástavbě a vtiskl tak městům, zejména Praze, malebnost a duchovně povzbuzující prostředí. Ještě déle, až do XIX. století, přetrvává baroko na venkově v lidovém stavebnictví pod názvem „selské baroko“.
To, čemu nyní říkáme malebná krajina, je výsledkem barokní krajinotvorby. Množství Božích nmuk, alejí, stromořadí s kapličkami, ale i rafinovaných průhledů, které otvírají pohled na poutní místa na vrcholcích kopců, je právě dílem barokních architektů. Je to právě doba 17. a 18. století, která vytvořila kulturní krajinu takovou, jakou ji teď známe, snažíme se chránit a o které se zpívalo zemský ráj to na pohled.
Souhrnně lze říci, že baroko bylo období ohromujícího vzepětí duchovních a morálních sil, projevující se v horoucí tvůrčí aktivitě ve všech oblastech kulturního dění, které zasáhlo všechny vrstvy lidské společnost.
LITERATURA
Kalista Z.: Tvář baroka. Praha,1990.
Kalista Z.: České baroko. Praha, 1941.
Černý V.: Až do předsíně nebes. Praha,1996.
Angelus Silesius: Poutník cherubínský. Praha, 1909.
Vejvar S.E.J.: Pater misionarius. Mezinárodní report, 2001.
Neuman J.: Český barok, Praha, 1979.
Duka D. OP: V duchu pravdy.Martin Leschinger,Ústí nad Orlocí, 2008,
Woods T.E.Jr.: Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Praha, 2008.
a) Byl to také jeden z důvodů, proč Habsburkové přenesli svoje hlavní sídlo do Vídně. Císařství nemohlo existovat bez kvalitní university v sídelním městě.
b) Když jde slepý, zakopne o kámen a upadne, není příčinou jeho pádu ten kámen, ale to, že je slepý. Bílá hora byl takový kámen, kdy jsme ztratili samostatnost, ale příčinou byla slepota národa, který se přiklonil k husitství. Husité povraždili třetinu národa, hospodářsky a kulturně stát zdevastovali. Svou krutostí, která je dodnes v Evropě příslovečná, odpudili sousední národy, takže se Království české nestalo krystalizačním centrem středoevropské vícenárodnostní říše. Po husitských válkách na Čechy bylo nahlíženo jako na Němce po 2. světové válce a husita mělo stejný zvuk jako esesák. Silná středoevropská říše byla nezbytná v důsledku tureckého nebezpečí. Proto čeští stavové volili Ferdinanda I. neboť si tohoto nebezpečí byli vědomi. Jenže po vzpouře se s Turky spolčili, poslali Jana Jesenia domluvit vpád Tatarů na Moravu, ti tam povraždili tisíce lidí a 20 tisíc jich odvlekli do otroctví.
Básnická tvorba je v baroku doprovázená i šířením hudebnosti. Kromě lidové písně se lavinovitě šíří „zámecké kapely“: v Kroměříži (Pavel Vejvanovský), Tovačově, Brtnici, Vyškově, Jaroměřicích, Českém Krumlově, Kuksu, v Lysé, Roudnici atd. České země se staly vlastí hudby a zpěvu. Jen tak si můžeme vysvětlit explozi skladatelů a hudebních pedagogů v následující době: F.I. Tůma, F.X Brixi , B.M. Černohorský, J.J. Ryba, František a Jiří Bendové, Jan a Karel Stamicové, J. Vaňhal, P. Vranický , Josef Mysliveček a řada dalších, kdy se České země staly „konzervatoří Evropy“. Většina barokních chrámů má dokonalou akustiku, jak vyžadovalo hojné pěstování všech hudebních forem.
Nejviditelněji se však u nás projevila barokní architektura. Stovky nádherných chrámů ozdobily Prahu, Brno, Olomouc, menší města a vesnice. Dominanty klášterů a poutních míst: Svatá Hora u Příbrami, Svatý Kopeček u Olomouce, Hostýn, Zelená Hora ve Žďáru nad Sázavou, Křtiny a jiné vtiskly nesmazatelný ráz naší krajině. Společně s gotickými vytváří barokní stavby, ozdobené sochami, vyzdobené obrazy, obklopené zahradami „duši naší země“ a vlivem krásy zušlechťují duši prostého člověka. Cizí architekti, sochaři a malíři, vesměs v zemi zdomácnělí, vsákli a spoluutvářeli osobitost českého baroka. Z architektů nelze nezmínit Dienzhofery, jejichž chrám Sv. Mikuláše na Malé Straně je vrcholným dílem světového baroka, F.M. Kaňku s jeho citem pro začlenění staveb do okolí a přírody a osobitý zjev Giovani Santiniho. Tento představitel „barokizované gotiky“ či „gotizujícího baroka“, užitím stavebních prvků obou slohů, vytvořil neuvěřitelný počet unikátních, neopakovatelných staveb. Kostely Zelená Hora, Obyčtov, Zvole, Křtiny nelze nazvat než kamennou fantazií, snem, pohádku, perlou. Stejnou uměleckou a estetickou hodnotu mají i další jeho četná díla.
V druhé polovině XVIII. stol., kdy už ve velkých stavbách baroko ustupovalo, projevoval se duch baroka v drobnější městské zástavbě a vtiskl tak městům, zejména Praze, malebnost a duchovně povzbuzující prostředí. Ještě déle, až do XIX. století, přetrvává baroko na venkově v lidovém stavebnictví pod názvem „selské baroko“.
To, čemu nyní říkáme malebná krajina, je výsledkem barokní krajinotvorby. Množství Božích nmuk, alejí, stromořadí s kapličkami, ale i rafinovaných průhledů, které otvírají pohled na poutní místa na vrcholcích kopců, je právě dílem barokních architektů. Je to právě doba 17. a 18. století, která vytvořila kulturní krajinu takovou, jakou ji teď známe, snažíme se chránit a o které se zpívalo zemský ráj to na pohled.
Souhrnně lze říci, že baroko bylo období ohromujícího vzepětí duchovních a morálních sil, projevující se v horoucí tvůrčí aktivitě ve všech oblastech kulturního dění, které zasáhlo všechny vrstvy lidské společnost.
LITERATURA
Kalista Z.: Tvář baroka. Praha,1990.
Kalista Z.: České baroko. Praha, 1941.
Černý V.: Až do předsíně nebes. Praha,1996.
Angelus Silesius: Poutník cherubínský. Praha, 1909.
Vejvar S.E.J.: Pater misionarius. Mezinárodní report, 2001.
Neuman J.: Český barok, Praha, 1979.
Duka D. OP: V duchu pravdy.Martin Leschinger,Ústí nad Orlocí, 2008,
Woods T.E.Jr.: Jak katolická církev budovala západní civilizaci. Praha, 2008.
a) Byl to také jeden z důvodů, proč Habsburkové přenesli svoje hlavní sídlo do Vídně. Císařství nemohlo existovat bez kvalitní university v sídelním městě.
b) Když jde slepý, zakopne o kámen a upadne, není příčinou jeho pádu ten kámen, ale to, že je slepý. Bílá hora byl takový kámen, kdy jsme ztratili samostatnost, ale příčinou byla slepota národa, který se přiklonil k husitství. Husité povraždili třetinu národa, hospodářsky a kulturně stát zdevastovali. Svou krutostí, která je dodnes v Evropě příslovečná, odpudili sousední národy, takže se Království české nestalo krystalizačním centrem středoevropské vícenárodnostní říše. Po husitských válkách na Čechy bylo nahlíženo jako na Němce po 2. světové válce a husita mělo stejný zvuk jako esesák. Silná středoevropská říše byla nezbytná v důsledku tureckého nebezpečí. Proto čeští stavové volili Ferdinanda I. neboť si tohoto nebezpečí byli vědomi. Jenže po vzpouře se s Turky spolčili, poslali Jana Jesenia domluvit vpád Tatarů na Moravu, ti tam povraždili tisíce lidí a 20 tisíc jich odvlekli do otroctví.
Text ke stažení:
Duchovní svět baroka.doc
71.17kB
