face.jpg
Zde můžete umístit informace o autorovi stránek

Stránky určené především pro snadnou publikaci mých článků a statí.

Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Nebo použijte RSS kanál
ZÁKON LIDSKÉ PŘIROZEBNOSTI
Ing. Vladislav Běhal, DrSc

Lidé odedávna, ve všech náboženstvích, rozlišovali mezi tím, co je dobré a co je zlé, co je správné a co špatné jednáni. V tom se významná náboženství mezi sebou moc neliší. Také ateisté uznávají, že některé věci jsou dobré a jiné špatné. Názor na to, co je dobré a co špatné se moc neměnil ani v průběhu času. Stejná kritéria pro mravnost měly antické národy, stejně jako lidé dnešní doby. Skutečnost, že všichni lidé, jako celek, uznávají určité společné mravní hodnoty svědčí o existenci nějakého přirozeného lidského mravního zákona, zákona lidské přirozenosti, vlastního jen lidem. U zvířat není možno mluvit o nějaké morálce, ta jednají pudově a neživá hmota se řídí přírodními zákony, které nepodléhají mravním kritériím. Není ani konvencí, kterou si lidé vymysleli a snaží zachovávat. To by byly všechny mravnosti stejně dobré a neexistoval by tak rozdíl mezi mravností hlásanou třeba křesťanstvím a nacisty. Zákon lidské přirozenosti není ani vrozeným instinktem nebo pudem, protože z hlediska mravního zákona je třeba instinkty a pudy někdy potlačovat a jindy posilovat. Je tedy evidentní, že přirozený mravní zákon je lidem vrozen a byl do nich vložen, někým vyšším, kdo však sám je morální a dobrý. Emanuel Kant to vyjádřil stručně: “Hvězdné nebe nade mnou a vnitřní zákon ve mně jsou mi důkazem existence Boha“.
Přirozený zákon je nejjednodušeji formulován Desaterem od třetího přikázání výše. Katolická církev trvala a trvá na tom, že přirozeným zákonem je povinen se řídit každý i vládce. Tento názor zavrhl Machiavelli (1469-1527), který hlásal zásadu, že vládce se nemusí podřizovat žádnému Božímu zákonu, což vedlo k svévoli a zvůli vládců, k absolutismu a omezení svobody lidí.
Reformátoři jako Luther hlásali, že lidská přirozenost je dědičným hříchem natolik zkažená a hříšná, že člověk nemá svobodnou vůli nehřešit (za co by byl potom Bohem souzen?) a jeho spása záleží pouze na milosti a víře. Skutky, ani špatné, nemají pro spasení význam (Luther: pilně hřeš, tím víc věř). V zemích, kde jejich vládcové prohlásili luteránství za státní náboženství (Švédsku, Dánsko, Prusy a jiné) se stali vládcové hlavami církví a určovali co mají poddaní věřit. Reformátoři jako Hus a Kalvín domysleli problém dále. Je-li k spáse potřebná víra a víra je dar a člověk nemá svobodnou vůli jej přijmout nebo odmítnout (jak učí katolická církev), pak Bůh určuje koho spasí a koho ne. Bůh část lidí svobodně (svévolně) předurčuje ke spáse a jiné k věčnému zatracení. Část lidstva vědomě stvoří pro Nebe a část pro Peklo (jako Allah). Pak ovšem největší Boží přikázání „Miluj Boha a bližního jako sebe sama“ je absurdita. Boha, který posílá třeba někoho z mých blízkých, kterého miluji, svévolně do pekla, bych nemohl milovat.
Jsou lidé, kteří zákon lidské přirozenosti daný někým vyšším neuznávají, neřídí se jím v jednání s jinými lidmi, ale budou se ho dovolávat a dožadovat, poruší-li ho někdo v jejich neprospěch.


Literatura:
Lewis C.S.: K jádru křesťanství. 1993.
Joch R.: Politická filosofie III. Distance, 2012.
Korán: Pravíť súra Padnutí na zem:“ Kdybychom chtěli, dali bychom správné vedení duši každé, leč nechť uskuteční se slovo Mé: Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny!“.
Článek ke stažení zde:
cloud1.jpg

Navštivte také

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one