face.jpg
Zde můžete umístit informace o autorovi stránek

Stránky určené především pro snadnou publikaci mých článků a statí.

Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "8920"
Nebo použijte RSS kanál
ZÁKON LIDSKÉ PŘIROZEBNOSTI
Ing. Vladislav Běhal, DrSc

Lidé odedávna, ve všech náboženstvích, rozlišovali mezi tím, co je dobré a co je zlé, co je správné a co špatné jednáni. V tom se významná náboženství mezi sebou moc neliší. Také ateisté uznávají, že některé věci jsou dobré a jiné špatné. Názor na to, co je dobré a co špatné se moc neměnil ani v průběhu času. Stejná kritéria pro mravnost měly antické národy, stejně jako lidé dnešní doby. Skutečnost, že všichni lidé, jako celek, uznávají určité společné mravní hodnoty svědčí o existenci nějakého přirozeného lidského mravního zákona, zákona lidské přirozenosti, vlastního jen lidem. U zvířat není možno mluvit o nějaké morálce, ta jednají pudově a neživá hmota se řídí přírodními zákony, které nepodléhají mravním kritériím. Není ani konvencí, kterou si lidé vymysleli a snaží zachovávat. To by byly všechny mravnosti stejně dobré a neexistoval by tak rozdíl mezi mravností hlásanou třeba křesťanstvím a nacisty. Zákon lidské přirozenosti není ani vrozeným instinktem nebo pudem, protože z hlediska mravního zákona je třeba instinkty a pudy někdy potlačovat a jindy posilovat. Je tedy evidentní, že přirozený mravní zákon je lidem vrozen a byl do nich vložen, někým vyšším, kdo však sám je morální a dobrý. Emanuel Kant to vyjádřil stručně: “Hvězdné nebe nade mnou a vnitřní zákon ve mně jsou mi důkazem existence Boha“.
Přirozený zákon je nejjednodušeji formulován Desaterem od třetího přikázání výše. Katolická církev trvala a trvá na tom, že přirozeným zákonem je povinen se řídit každý i vládce. Tento názor zavrhl Machiavelli (1469-1527), který hlásal zásadu, že vládce se nemusí podřizovat žádnému Božímu zákonu, což vedlo k svévoli a zvůli vládců, k absolutismu a omezení svobody lidí.
Reformátoři jako Luther hlásali, že lidská přirozenost je dědičným hříchem natolik zkažená a hříšná, že člověk nemá svobodnou vůli nehřešit (za co by byl potom Bohem souzen?) a jeho spása záleží pouze na milosti a víře. Skutky, ani špatné, nemají pro spasení význam (Luther: pilně hřeš, tím víc věř). V zemích, kde jejich vládcové prohlásili luteránství za státní náboženství (Švédsku, Dánsko, Prusy a jiné) se stali vládcové hlavami církví a určovali co mají poddaní věřit. Reformátoři jako Hus a Kalvín domysleli problém dále. Je-li k spáse potřebná víra a víra je dar a člověk nemá svobodnou vůli jej přijmout nebo odmítnout (jak učí katolická církev), pak Bůh určuje koho spasí a koho ne. Bůh část lidí svobodně (svévolně) předurčuje ke spáse a jiné k věčnému zatracení. Část lidstva vědomě stvoří pro Nebe a část pro Peklo (jako Allah). Pak ovšem největší Boží přikázání „Miluj Boha a bližního jako sebe sama“ je absurdita. Boha, který posílá třeba někoho z mých blízkých, kterého miluji, svévolně do pekla, bych nemohl milovat.
Jsou lidé, kteří zákon lidské přirozenosti daný někým vyšším neuznávají, neřídí se jím v jednání s jinými lidmi, ale budou se ho dovolávat a dožadovat, poruší-li ho někdo v jejich neprospěch.


Literatura:
Lewis C.S.: K jádru křesťanství. 1993.
Joch R.: Politická filosofie III. Distance, 2012.
Korán: Pravíť súra Padnutí na zem:“ Kdybychom chtěli, dali bychom správné vedení duši každé, leč nechť uskuteční se slovo Mé: Věru naplním peklo lidmi spolu s džiny!“.
Článek ke stažení zde:
cloud1.jpg

Navštivte také

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one