face.jpg
Zde můžete umístit informace o autorovi stránek

Stránky určené především pro snadnou publikaci mých článků a statí.

Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "6616"
Nebo použijte RSS kanál
JEZUITÉ A JEJICH ŽIVOTNÍ FILOZOFIE

Ing.Vladislav Běhal, DrSc.

Jezuité jako pedagogové, zrovna tak jako představitelé jistého typu náboženského života, byli především teology, misionáři, moralisty a askety. Byli teology svou nejvlastnější podstatou, která byla intelektuální a volní. Byli tedy i učenci (především historiky) a filozofy: historiky božího díla v nebi i na zemi a procesu lidské spásy nebo lidského zatracení v dějinách (v této perspektivě nazírali dějiny v jejich obecném smyslu i v jejich detailu) a filozofickými vykladači významů svatých skutečností i svatých tajemství. Byli tím vším zároveň i z pověření Petrova nástupce, i z vlastního sebepověření, z jistoty niterného sebeurčení: žili vědomím své povolanosti, měli sebevědomí vyvolenců určených k tomu, aby se více než ostatní zabývali božsky zjevenou pravdou, lépe než ostatní rozuměli, přesněji pro ostatní formulovali a v této své formulaci ji střehli. Dogmatikové v nejvlastnějším slova smyslu, ti myslitelně nejsilnější dogmatikové, neboť měli všechny konsegrace: konsegraci Boží vůle; konsegraci vlastní mravní jistoty; dlouho i konsegraci korunovaných bohů pozemských. Strážili jedině pravé významy s přísnou nesnášenlivostí jak k lidské omylnosti, nedbalosti a povrchnosti, tak k osobivosti originálních lidských talentů, kteří si troufali vykládat věroučné články po svém, anebo dokonce s věroučnými tajemstvími měřili svůj rozum: co bylo v obsahu víry pochopitelné, mělo mít jediný oprávněný výklad, co v něm bylo nad lidský rozum, mělo zůstat „tajemstvím“ a „jako mysterium“ mělo být uctíváno. Nejméně jezuité připouštěli, aby lidský anarchismus (-pravidelně to byl anarchismus lidského srdce, někdy i rozumu-) tajemství defloroval a činil je předmětem lidského prožitku, vcítění, „pochopování z vnitřka“. Tajemstvím uznaným za nepostižná věnovali však jezuité pozornost privilegovanou, organizovali a vštěpovali jejich obecný kult, pěstovali a pořádali okolo nich společný křesťanský jásot nebo společnou sklíčenost, vždy ale v stanovených formách, v přesně vyčleněném průběhu a v pevném zacílení na jádro věci, to jest v plném vědomí nadrozumové povahy jubilového důvodu. Sláva, oslava, slavnost, to byl tedy jejich živel, ale vždy jako procedurální pompa, ve které nebylo místa pro neočekávaný a neovladatelný výbuch nadšení: zbožnost tak jitřili a živili, ale zároveň i řídili a ovládali, dovolujíce zbožné mysli trnou tušením a pocitem nadpřirozeného, nikoliv však se ho zmocňovat. Pravdu, kterou střehli, jezuité cítili bezpodmínečnou povinnost šířit: misionáři vždy a všude. Jejich páteří bylo činorodé dělnictví, nesmírně obětavý a naprosto disciplinovaný aktivismus. Toť říci, že jejich idealismus byl po výtce hrdinský, mířil k výkonu nadlidskému. Byli důslední personalisté, vrcholného zobecnění cítili se dosahovat právě nejvyšší mírou přinesených obětí a vykonaného díla, na těch v očích bližních i před Stvořitelem zakládali hodnotu osoby; a zároveň i důslední antiindividualisté, individem pohrdali, uznávajíce v něm jen poslání, individualismus podezírali, úsoba, uplatnivá záliba v individuální jedinečnosti po jedinečnost a v zdaru byly v jejich očích pozemský prach a popel. Odtud, sit venia verbo, jejich „avanturismus“, konkvistadorství, světoběžné a dobyvatelské pokušení představou úkolů, které na ně ve světě čekají, říší, které mají Božímu království připojit za mořem, mezi pohany, mezi kacíři. Odtud zase jejich kult mučedníků a světců, nejraději světců-bojovníků, křesťanských héroů. Jejich představu jednání ovládal pojem exemlarity, vzorů k následování. Jakožto historiky řídilo je pojetí „historiae- magistra vitae“, dějiny viděli jako dílo tvořivě činorodých osobností, tak jim svoje žáky učili. Věřili absolutně v tvůrčí účinnost osobních skutků, nikoliv anonymních sociálních sil, a tudíž i v tvůrčí účinnost čili v spasitelnost konání mravného (přijde-li mu na pomoc i Boží milost). Tedy i ve význam a spásnou platnost takzvaných zásluh. Byli tudíž moralisty a askety. Jen zásluhami, nadlidským úsilím dobré vůle a jejími hrdinskými činy bylo podle nich možné vyplnit zející propast mezi hříchem a dobrem, zemí a nebesy, člověkem a Bohem, a spojit znovu v zaslíbenou jednotu oba antipóly vesmíru rozčísnutého lidským hříchem; jen po můstku dobrého činu, požehná-li mu milost Boží, je možné uniknout z věčné nicoty do říše spásy, vzít nebesa útokem hrdinské a asketické mravní vůle. Vědomí této propasti, tohoto radikálního rozporu v lůně vesmíru, tohoto antagonického polarismu lidskosti, je v jezuitismu skutečnost centrální, jezuita myslí v antitézích, antiteticky cítí, antiteticky si představuje a také (v umění) znázorňuje. Na jedné straně tedy hřích, klam a mrzkost světa a života, „marnost nad marnost“, „prach jsi a v prach se obrátíš“, „memento mori“, nicota prchajícího štěstí a úspěchu, hrůza pekelných trestů, hrozivost Boha Soudce, bankrot lidskosti: to jsou arcitémata jezuitismu asketicko-moralistického, a jezuitský umělec dává člověku záměrně hnít, puchřit , zaživa se doslovně rozkládat, třepotat se děsem, ječet v panice, péci se v pekelném ohni, jezuité byli mistry senzuální drastiky a omračování smyslů. A na protipólu nevylíčitelná apoteóza spasených věčná účast na Boží podstatě. Jezuitismu odpovídalo, že tento kladný pól universální antitézy cítil a pojímal především jako výsledek pozitivní akce, čili militantně, zápasnicky. Umělecky sugerovat jej mohl zase jen obrazem smyslovým podle svého mistrovství senzuálního omračování: oslepující lesk Božího trůnu nade vším, zadupaný Satan, andělské kůry, fanfáry, prapory a růže. Jezuité, kteří zůstali v zajetí představ a pocitů negativního pólu antitézy a činů, které mu odpovídají: jezuitští asketové; a jezuité, kteří vrostli do pocitů dovršeného triumfu, a již je neopustili: jezuitští mystikové. Ale skutečně jezuitské je cítit oba póly současně, tak aby jeden přivolával ihned druhý a obracel se v něj, a náboženský pocit života aby se tak stával pocitem ustavičného nadlidského zápolení bez klidu a smíru. Mezi křesťanskými ději a osobami některé tento požadavek ideálně splňovaly, a vyplňovaly tedy jezuitskou obraznost preferenčně, zůstávaly stále v jejím středu: hrdinští mučedníci, neboť ztratili život a získali smrtí věčnost, smrt je u nich paradoxem vítězstvím; Panna Maria, nejšťastnější žena, nejnešťastnější matka; ale přede všemi Kristus, jenž je bůh a člověk spolu a zároveň, oba antipóly nemožně v jednom; a mezi všemi podobami Krista především Ukřižovaný, neboť je absolutní Všemoc dávající se v plen absolutní nemohoucnosti, Bůh z vlastního souhlasu popravovaný člověkem, Otec mrzce mučený vlastními dětmi. V něm se univerzální antitečnost vtělovala v absolutní paradox, v živoucí absolutní skandál či pohoršení. Jezuité byli mistry pocitů životní absurdity a již několik století před naší dobou vyčerpali ve své christologii veškeré nuance, prožitky a intuice moderního existencionalismu. Řádové regule ústy zakladatele Tovaryšstva předpisovaly jeho členům, aby svou ustavičnou povinnou meditací Kristova života proměňovali úsilím vůle ve fyzickou simulaci dějů: oni sami měli Dítě v kolébce jakoby kolébat, toulat se pak v tlupě za Ním judskou pouští, na vlastním těle cítit šlehy bičů, viset s Ním na kříži. Podivuhodně vymyšlená meditační disciplina, jež je zároveň kajícnou askezí i voláním k činu! a znovu i projevem drastického smyslového realismu, tak typicky jezuitského!


Podle Václav Černý: Až do předsíně nebes.
Text ke stažení:
Jezuité.doc  35.84kB
cloud1.jpg

Navštivte také

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one