face.jpg
Zde můžete umístit informace o autorovi stránek

Stránky určené především pro snadnou publikaci mých článků a statí.

Přihlaste se k odběru novinek na stránkách
Opište prosím kontrolní kód "6616"
Nebo použijte RSS kanál
NKVIZICE
Radomír Malý a Vladislav Běhal
Herezí označuje katolická církev učení, které je v rozporu s učením katolické církve. O tom, co je pravověrné učení Ježíše Krista rozhodovali nejdříve apoštolové, později to byly koncily a synody. Nejtvrdším trestem pro heretika bylo vyloučení z církve, v žádném případě nebylo dovoleno heretika trestat smrtí. Heretici jako ariáni ve 4. století a donatisté v 5. století systematicky vyvražďovali katolíky. Ariánský blud vymizel sám, proti donatistů v Severní Africe musel zasáhnout císař, aby ukončil jejich řádění a zavedl právní řád. Ani zločiny páchající heretici nebyli trestáni smrtí. Ukázalo se však, že heretikům nestačí hlásat svoje názory, ale jakmile jim to situace alespoň trochu umožnila, okamžitě instalovali krutý teror vůči každému, kdo se odmítl k nim připojit.
Katolická církev trvala na zásadě, že křest mohou přijmout lidé jen ze svobodné vůle a ani potom když římští císařové byli katolíky, nedocházelo k násilnostem vůči heretikům a pohanům. Byly zakázány některé pohanské kulty jejichž součástí byla chrámová prostituce, hadačství a věštění, ojediněle i lidské oběti. Pohané zastávali význačné státní funkce a byli i členové senátu. Není znám žádný pohanský mučedník, zato tisíce umučených katolíků heretiky, nebo heretickými vládci. Zvlášť krutě bylo nakládáno s pravověrnými katolíky ve Východořímské říši císaři, kteří podlehli nějaké herezi. Ve Východořímské říši se dostávala církev stále více do područí státu (cézaropapismus), což trvá u pravoslavných církvi dodnes; i když císař nebyl oficielně hlavou církve jako u protestantských států.

Kdy a proč vznikla inkvizice?
Nejmasovějšími kacířskými hnutími 12. A 13. století se stali valdenští a kataři. Valdenští hlásali povinnost absolutní chudoby, odsuzovali veškeré církevní instituce, úctu k obrazům a sochám a nauku o očistci. Valdenští nebyli teroristi, spíše blouznivci, byli dáni do kladby, ale nebyli pronásledováni. Vážný problém představovali albigenští. Tato sekta gnosticko-manichejské orientace hlásala striktní dualismus Boha a ďábla, kteří jsou rovnocenní partneři. Jejich název pochází od řeckého „katharos“, což znamená „čistý“, neboť tak se sami nazývali. Albigenští popírali veškerou církevní autoritu, také božství a člověčenství Kristovo a všechny svátosti, kromě křtu. Udělovali ho na smrtelné posteli a aby člověk nemohl po něm zhřešit, tak ho zabili. Albigenští pohrdali manželstvím jako „ďábelskou institucí“ a tolerovali sexuální promiskuitu. Daleko horší však byl teror jehož se albigenští dopouštěli vůči katolíkům. Na III. Lateránském koncilu r. 1179, bylo konstatováno: „ nešetří ani kostely, ani kláštery, neušetří ani vdovy, ani sirotky, starce ani mladé lidi, neberou ohled na žádný věk ani pohlaví ale po způsobu pohanú všechno ničí a pustoší“. Albigenští považovali vraždu katolického kněze, nebo mnicha za „bohulibý“ čin. (V tom se neliší od většiny současných historiků, kteří považují za „bohulibé“ jsou-li vražděni katolíci a naopak za zavržení hodné jestli se tito brání; viz španělská občanská válka.) Francouzský král Filip II. August bojoval s katarskou armádou čítající 7 tisíc mužů, biskup v Limogés bráni své město před útokem albigenského vojska v počtu 2 tisíc mužů. Papež Innocenc III. poslal k albigenským svého legáta Petra z Castelnovy, aby s nimi diskutoval, ale ti ho k žádné diskusi nepřipustili a legáta podle zavraždili. Na to papež vůči nim vyhlásil křížovou výpravu, která skončila jejich porážkou. Vojsko vedené Šimonem z Montfordu po dobytí Béziersu r. 1209 obyvatelstvo zmasakrovalo. Svoji roli tu sehrála nenávist Francouzů ze severu k Francouzům z jihu. Zásady hlásané i jinými heretiky byly v rozporu s tamějšími zákony a byly by v rozporu i se současnými zákony. Sekta luciferánů uctívala satana a rozšiřovala mezi lidem černou magii a okultní praktiky. Všechny tyto heretické skupiny zuřivě nenáviděly katolickou církev, kterou nazývali svorně „babylonskou nevěstkou“ a papeže „Antikristem“ (stejně jako Luther). Vyzývali nepokrytě k její likvidaci; plenění a pustošení chrámů byl jedním z hlavních bodů jejich programu. Tyto okolnosti vedly Říšskoněmeckého císaře Fridricha II r. 1223 k zavedení smrti pro bludaře, kteří odmítnou svoje učení odvolat. Tento trest byl považován za správný nejméně 3 století a to i nejušlechtilejšími osobnostmi té doby. Veřejné mínění si takový trest vynutilo. Protože se kacíři dopouštěli nejtěžších zločinů byli často rozvášněnými davy zabíjeni. Tak přicházeli o život i nevinní lidé a bylo možné zákona zneužít. Trest smrti vykonávala světská moc, ale o tom, jestli je nějaký názor kacířský mohli rozhodnout jenom odborníci, t.j, teologové, řečeno dnešní terminologií „odborní poradci“. Za tím účelem ustanovila církev instituci, inkvizici, která měla rozhodovat o tom, kdo je kacíř a kdo není.
Inkviziční soudy byly nejdříve zřízeny při biskupství a posléze r. 1231 byla zřízena papežská inkvizice. Inkvizicí byli pověřeni především dominikáni, protože mezi nimi bylo nejvíce vzdělaných teologů. Cílem inkvizitora bylo přesvědčit bludaře o nesprávnosti názoru, který hlásali. To většinou bylo snadné, protože jen teologie hlásaná katolickou církví a její „světový názor“ nejsou v rozporu s logikou. Pokud heretik, přes často několikaleté přesvědčování, svoje bludy neodvolal a šel na hranici, tak to byla prohra inkvizitora. Církev prosadila, že jenom její soudy mohou někoho označit za heretika a zamezila tak nekontrolovatelnému vyřizování osobních účtů a likvidace nevinných osob rozvášněným davem. Zřízení inkvizice ve skutečnosti zachránilo životy a duše mnoha nevinným. Kdyby biskupové po porážce katarů nezaložila tento tribunál, vítězná soldateska by vraždila a upalovala, aniž by vyšetřovala, kdo náleží k albigenským a kdo ne. Inkvizice se stala prvním tribunálem v dějinách. Jehož úkolem nebylo na prvém místě viníka odsoudit, nýbrž polepšit a zachránit.
Jaká byla praxe inkvizičních tribunálů?
Pokud se církevní autorit dověděla, že v některém kraji se vyskytují kacíři, byl na místo vyslán inkviziční tribunál, buď biskupský nebo papežský. Tvořilo ho několik kněží podle situace dva až pět spolu s laickými pomocníky. Jeden duchovní měl funkci hlavního inkvizitora, předsedy tribunálu. Ten po příchodu do města či oblasti měl povinnost vyhlásit „čas milosti“, jenž trval měsíc až dva. Pokud se v té době někdo sám přihlásil, že se cítí vinen kacířstvím, byl poučen a dostal mírné pokání.. Po uplynutí této doby vyhlašoval inkvizitoři edikt, ve kterém zavazovali všechny křesťany aby oznámili jména heretiků a jejich ochránců. Inkvizitoři nikdy nesoudili sami. Členy tribunálu kromě nich byli vždy také představitel místního duchovenstva, aby rozsudek byl co nejobjektivnější. Odsouzený měl možnost se odvolat k místnímu biskupovi a nakonec až k papeži. U inkvizičního soudu, stejně jako u všech světských, platila presumpce viny, obžalovaný musel dokázat svou nevinu jestliže soud měl k disposici větší množství udání či jiných přímých či nepřímých důkazů. K tomu si mohl vzít advokáta. Totéž se týkalo i inkvizičního procesu. Ten, ale měl svá přesná pravidla, takže vznést obvinění nebylo pro inkvizitory nijak jednoduchou záležitostí. Pokud přišlo udání dvou osob, které byly v blízkém styku, bylo udání považováno za neplatné, Pokud přišlo více nezávislých udání byl obviněný zatčen. Jména žalobců mu nebyla známa a byl vyzván, aby jmenoval lidi ze svého okolí, o nichž se domnívá, že mu z nenávisti, pomstychtivosti či závisti chtějí záměrně uškodit. Jakmile se mezi nimi objevilo jméno byť jednoho z obou informátorů, byl proces okamžitě ukončen . Pokud heretik, přes veškeré domluvy a upozorňování co ho čeká setrvával na svých názorech byl vydán světské moci k potrestání. K tomu docházelo někdy až za několik let. Šel-li heretik na hranici tak to byla prohra inkvizitora. Církev je kritizováno za to, že posílala lidi na hranici pro jejich názory. Jenže to je pokrytectví. V Norimberku jsme pověsili Alfréda Rosenberga za to, že hlásal názor, že židé, cikáni, slované atd. jsou nižší rasa a mají být ve smyslu darwinovy teorie vyhubeni. S názorem, že nositeli pokroku jsou čisté rasy a v Evropě jsou čistokrevní germáni přišel v r. 1850 Arthur Goubinau, francouzský spisovatel a tento názor byl v první polovině 20. století většinově akceptován. Jeho hlasatelé nebyli postihováni. Po zkušenostech druhé třetiny 20. stol. Je hlásání rasismu trestné, zejména v napjatých situacích.

Tortura
Zavedení tortury r. 1252 při vyšetřování byla chyba. Církev se přizpůsobila římskému právu, které v té době prosazovala boloňská právnická škola. (Po přizpůsobení církve okolnímu světu slyšíme dnes na každém kroku.) V případě užívání tortury inkvizičním tribunálem je třeba uvést na pravou míru nepřesnosti a lži uváděné většinou historiků. Mučení mohlo být užito jenom v případě, kdy vina byla téměř jistá, ale souzený kacířství stále popíral, dále potom, když existovalo důvodné podezření z nejtěžších zločinů, účast na plenění a devastaci chrámů a vraždy. Když nezabrala hrozba tortury bylo přistoupeno k vlastnímu výslechu útrpným právem. Při této proceduře museli být přítomni zástupce obžalovaného, biskup a lékař. Přísně bylo při tom zakázáno obžalovaného uvést do nebezpečí smrti nebo tělesného zmrzačení. Lékař zde byl proto, aby vyslýchanému poskytl po zakončení akce okamžitou pomoc. Tortury nesmělo být použito proti nemocným osobám, starým lidem a těhotným ženám. Jako každé lidské konání je zatíženo chybami. Vyskytli se i inkvizitoři, kteří svoji horlivost přeháněli. Na kongresu historiků v Římě v r. bylo konstatováno, že počet popravených je vzhledem k počtu souzených takřka mizivý, přibližně 1 – 2% případů, což je během 500 let jejího působení jen několik tisíc lidí. Inkvizičních procesů bylo zneužito světskými vládci v jejich prospěch. Tak proces proti Templářům, vedený francouzským králem Filipem IV. Sličným byl použit k likvidaci tohoto řádu a zabrání řádového majetku králem. Stejně tak bylo zneužito procesu proti Janě z Arku. Inkvizitoři byli většinou vzdělaní duchovní, jejichž hlavní snahou bylo odvrátit kacíře od bludů. 14 inkvizitorů bylo prohlášeno za svaté nebo blahoslavené. Sv. Jan Kapistrán byl inkvizitorem v severní Itálii, zakázal torturu a není o něm známo, že by poslal někoho na smrt. Sv. Pius V. byl ještě jako kardinál r. 1558 jmenován generálním inkvizitorem tehdejší římské inkvizice. Za 24 let poslal na smrt dva heretiky, kteří se dopustili žhářství.
Jistě mučit lidi je nepřípustné. Co však dělat s chyceným teroristou, který někam, třeba do školy, umístnil časovanou bombu a nechce říci kde. Jako vyšetřovatel, v rámci humanity, nepoužijete vůči teroristovi násilí a zahyne spousta nevinných lidí. Jak vysvětlí rodičům, že jejich děti musely zemřít, protože je nehumánní používat vůči takovým lidem násilí. Lze předpokládat, že by takové vysvětlování stěží přežil.
ŠPANĚLSKÁ INKVIZICE
Španělskou inkvizici ustanovil král Ferdinand Aragonský r. 1476. Po ovládnutí části Španělska křesťany přestoupila část maurů a židů na křesťanství. Řada židů jen za účelem získání vlivných míst ve státní správě a v církvi a pak počali stát a církev rozkládat zevnitř. Zejména lichvou zbídačovali především šlechtice, takže v některých místech docházelo k zoufalým povstáním proti jejich nadvládě. Král ustanovil tribunály, které měly pátrat po hereticích, pro veřejnost pokřtěných židech a mohamedánech. V té době docházelo k přehmatům a zbytečným tvrdostem. Bylo třeba dát inkvizičním tribunálům řád a tím byl pověřen Tomás de Torquemada. Ten odvolal inkvizitory, kteří byli straničtí, příliš tvrdí nebo svým charakterem nezpůsobilí k plnění těchto funkcí. Zmírnil proceduru a vyvinul maximální úsilí, aby nedošlo ke zneužití a přehmatům, jichž se dopouštěli první inkvizitoři. Torquemadovo jméno se stalo synonymem pro hrůzovládu a nelidskou krutost. Torquemado krutý a nelidský je mýtem protestantské propagandy, protože zabránil pronikání protestantismu do Španělska. Angličtí historici celá staletí viděli ve Španělech rivaly a tak se jim snažili přisoudit vše špatné. Přitom se snaží zastřít kruté zacházení s katolíky za Jindřich VIII., Alžběty I. a Jakuba I. Katolíci byli v té době mučení zejména tím, že na ně byla položena deska, a zatěžována kameny, takže nemohli dýchat. Pokud jim nebyl rozdrcen hrudník, tak byli věšeni tak, aby se jen dusili, pak byli za živa rozpáráni, vnitřnosti jim byly páleny a nakonec byli rozčtvrceni. Tak měl být popraven i Thomas More, jen na základě odporu evropského veřejného mínění mu byl trest zmírněn na stětí. Tomu říkají naši historii „nastoupila ostřejší kurs“. (Evropa králů a císařů, heslo Alžběta I.). Střízlivým odhadem v té době přišlo o život několik tisíc katolíků přibližně tolik, kolik představuje celkový počet obětí inkvizice za 500 let jejího trvání. Nicméně nedá se popřít, že v prvním čtvrtstoletí španělské inkvizice se octlo na hranici mnoho nevinných lidí jen na základě doznání vynuceného útrpným právem. Protože se v Římě množily stížnosti na tyto tribunály, papež Alexandr VI. nařídil důsledné respektování církevních předpisů při vedení inkvizičních procesů ve Španělsku. Tribunály se tak staly váženými pro svoji korektnost a počet odsouzených rapidně klesl. Udivuje též mírnost inkviziční vazby. Obviněný měl právo přijímat návštěvy a potraviny v neomezeném množství, mohl číst a psát dopisy. Inkvizice pomohla řadě lidí. Zastala se karmelitána Jana od Kříže, který byl vězněn řádovými bratřími. Dopomohla k vítězství dominikánovi Bartolomé de las Casas, jenž vznesl ostrý protest proti zacházení Španělů s Indiány v Americe a dosáhl u krále Karla V., že byli uznáni jako poddaní přímo králi, měli stejná práva jako křesťané a bylo zrušeno otroctví. Inkvizitoři zabránili rozšíření čarodějnických procesů ve Španělsku. Počet upálených španělskou inkvizicí bývá silně přehnaný. Podle dostupných dokumentů to bylo 4 – 6 tisíc. Jen ve 20. století bylo, převážně ateisty, zavražděno pro víru 10 milionů křesťanů; 6 milionů katolíků, 4 miliony pravoslavných.

ČARODĚJNICKÉ PROCESY
Od počátku svého vzniku bojovala církev proti víře v čarodějnice, možném pohlavním styku se zlými duchy a získat tak nadpřirozenou moc škodit druhým. Karel Veliký trestal smrtí ty, kdo takový názor šířili. Teprve kontakty s Orientem v 13. a 14. století , rozšíření satanských sekt, renesanční oživení pohanství, včetně jeho mýtů a pověr, vedly k tomu, že víra v možnost pohlavního styku s ďáblem se stala masovou. Svou nemalou roli sehrála i albigenská hereze, jež připisovala ďáblu stejnou moc jako Bohu. Inkvizice se z počátku tímto problémem nezabýval, ale protože provozovatelé magie byli často heretici nakonec byla do problému vtažena a výnosem Inocence VIII. byla víra v čarodějnice akceptována. V té době vydávají dva němečtí dominikánští inkvizitoři Jakob Spengler a Heinrich Indtitoris spis „Kladivo na čarodějnice“, který nastartoval čarodějnické běsnění zejména v německém jazykovém prostoru. Tito inkvizitoři uvěřili vyprávění žen, které vlivem drog měly halucinace, ve kterých létaly v povětří, stýkaly se s ďábly a zažívaly podivné zážitky. Ty ženy se hrdě hlásily k tomu, co údajně zažívaly. To můžeme zažít i dnes aplikujeme-li třeba masti obsahující výtažek z kůže ropuch. Na přelomu 15. A 16. stol. se hojně rozšířily okultní sekty vzývající satana. Pověry o čarodějnicích plně akceptovali Luther a Kalvín. Větší část čarodějnických procesů se odehrála v protestantských zemích. V zemích Koruny české, podle „smolných knih“, se odsouzení pro čarodějnictví, v naprosté většině, poškozovali nebo chtěli poškodit jiné lidi na zdraví nebo majetku. V čistě katolických zemích jako Španělsko, Irsko, Itálie, Polsko buď nebyly vůbec, nebo jen ojediněle. V Baskicku se k čarodějnictví hlásilo několik žen, hrdě popisovaly neuvěřitelné zážitky. Přivolaný inkvizitor poznal o co jde, zakázal jim drogy brát, dal jim nějaké pokání a Španělsko bylo bez čarodějnic. Čarodějnické procesy v katolických zemích bývaly většinou dílem světských soudců. Nejhorší situace nastala, když se proces proti čarodějnictví dostal do rukou zločineckých individuí, což byl častý jev právě v Německu na protestantské i katolické straně. Takoví soudci mučením vynucovali na svých obětech „doznání“ jen proto, aby po popravě se mohli zmocnit jejich majetku. Pomocí podplacených soudců se manželé zbavovali nepohodlných žen.
Čarodějnické procesy měly své odpůrce na katolické i protestantské straně. Nejaktivněji vystupovali proti tomuto zlu jezuité, z nichž vynikal na počátku 17. století básník a teolog Friedrich von Spee. Napsal o tom anonymně spis „Cautio criminalis“, který se rozšířil po celém Německu a čarodějnické procesy byly postupně zakazovány. Nejaktivněji proti tomuto zlu bojoval, kromě jezuitů, papež Pavel V.; naléhal na katolické vládce, aby procesy zakázali. V protestantských zemích tato pověra přetrvávala déle. Celkový počet obětí protičarodějnického běsnění od 14. do 18. století činí asi 50 tisíc, z toho 35 tisíc připadá na protestantské země. V současné době čarodějnice a čarodějové vystupují veřejně a mají svůj prostor i v televizi.

ZÁVĚR
Jak hodnotit inkvizici. Předně ji nemůžeme hodnotit z hlediska současných poměrů, ale musíme vzít v úvahu situaci, za které inkvizice vznikla a posléze působila. Jako každé lidské konání není bez chyby a na její činnosti se podíleli i lidé nehodní, dokonce zločinní. Nutno však říci, že díky tomu, že inkvizice byla řádný soud s přesnými a na současnou dobu humálními pravidly, který zachránil tisíce lidských životů a duší.

LITERATURA
Malý R.: Je dovoleno bránit inkvizici?. Michael S.A., Frýdek-Místek, r.?
Feldman Ch.: Friedrich Spee. Procesy s čarodějnicemi. Hudec print, Buchlovice, 2003.
Francek J.: Čarodějnické příběhy. Paseka, Praha, 2005.
Článek ke stažení zde:
inkvizice.docx  31.09kB
cloud1.jpg

Navštivte také

Name
Email
Comment
Or visit this link or this one